Já chodící špína, já, která jsem všechno a nic.
O divadelní hře Invisible I./ Hannah
Napsala: Ladislava Chateau
Kategorie: Kultura
Zveřejněno: 14. 11. 2021 15:33
Blíží se konec roku a s ním i nejrůznější ankety úspěšných knižních titulů, divadelních her a
jiné
umělecké tvorby. A právě divadelní hra Invisible I. Hannah v hlavní roli s Hanou Frejkovou,
nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co je možné na scéně pražských divadel vidět. Divadelní
Festival …
příští vlna / next wave ji za tuto roli letos na podzim udělil titul Osobnost roku
2020.
Hra Invisible I. Hannah, která v režii Miřenky Čechové měla sice premiéru loni, ale kvůli
pandemii
letos opět zazářila v jakési opakované premiéře v divadle Akropolis. I na jiných divadelních
scénách, stále
úspěšně plní hlediště i navzdory další pandemické vlně, neblaze zasahující celý umělecký
svět.
Hana Frejková, herečka, zpěvačka, autorka biografické knihy Divné kořeny, si tentokrát zvolila
přetěžký
úkol – přivést na scénu vlastní život, herecky ztvárnit svoji minulost. Od dětství až po stáří.
Přistoupit k
vlastní zpovědi, ke zpovědi ženy, která nic nevzdává, vyrovnává se vztahem ke své německé matce, herečce
Alžbětě
Frejkové. A zároveň musí překonat i nelehký osud dítěte nepřítele lidu, dcery Ludvíka Frejky,
který byl
ve zmanipulovaném procesu odsouzen spolu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v roce 1952
popraven.
Matka i dcerka musely opustit Prahu a přestěhovat se do pohraničí… Příběh částečně připomíná antické
drama a
zčásti noční můru.
Hana Frejková k této práci přistoupila spolu s Miřenkou Čechovou, která je nepochybně
v současné době
jednou z nejvýraznějších režisérek tanečního a fyzického divadla. A byla to šťastná souhra,
elegantní i
taktní. Trilogie Invisible I., jejíž prvním dílem je právě Hannah, je zasahující dílo,
originální ve všech směrech. Život Hanny se na divadelním pódiu odvíjí v improvizaci
běžných
každodenních věcí, v jakési horečné snaze po sobě uklízet / všechny nánosy života, a děje se
tak
sdílením i svěřováním, myšlenkami, monology, pohybem a hudbou. Už úvodní slova
vtáhnout diváka
do děje: Je mi pětasedmdesát / toto je má hlava / můj mozek / oči / uši / nos / krk/ bolavý ramena/
pravá
ruka /páteř / kyčle / Au! / Moje noha / jedna / druhá / kolena kotníky nárt! / JÁ.
Hodnotu
úvodních slov zesiluje skutečnost, že jde o „začátek“, o první krok směrem k divákovi, ten
nejdůležitější.
Slova hlavní postavy mají rychlý spád. Rychle rezonují, navozují pocit důvěrnosti. Herečka energicky i se
smyslem
pro humor pokračuje, nabízí i další širší možnost, potřeba sdělení je naléhavá: Je mi pětasedmdesát
let a
jmenuji se Hana Frejková. Vlastně jsem se narodila jako Hannah Elisabeth Freud. Můj táta byl Ludwig
Freud,
pak Ludvík Frejka, národohospodář. Máma byla Elisabeth Henke Warnholtz, pak Alžběta nebo Eliška
Frejková,
herečka. (…) Na jedno ucho neslyším, bolí mě kyčle. A narodila jsem se v Londýně.
Pro úplnost ještě dodávám, že autorkou vynikajícího textu je rovněž Hana Frejková. Režie je netradiční,
Miřenka
Čechová svoji hru a jednotlivé obrazy postavila na slovu, hudbě a pohybu. Na jevišti vystupují dvě
postavy,
kromě Hannah i její alter ego, půvabná mladá tanečnice Markéta Jandová, obě postavy se vzájemně
prolínají, Jandová se pohybuje po jevišti jemně, skoro lyricky, chvílemi je jen stínem hlavní postavy,
jindy ji
svými výrazovými prostředky zpodobňuje v jejích mladších letech.
Obrazy připomínající období tuhého stalinismu jsou silně zasahující, zejména když na jednom místě říká
Hannah
bezmocně: Já chodící špína (…), já, která jsem všechno a nic (…). Já nevím… Kdo je můj táta? Kdo je
moje
máma? (…) Dopisy rodičů! Z vězení, z anglické emigrace… (…) A to poválečné hledání příbuzných,
přátel,
rodiny – Kdo tu zbyl? (…) A už jsem byla bez tatínka… Konflikt s každodenní zkušeností té doby
dramaticky zesilují její slova: Průsery, to je moje – Jsem stálej vyhnanec, bezdomovec. Pocit
vykořeněnosti je všudypřítomný.
Nad svými mrtvými trpíme vždy pocitem velké ztráty, o to více, byla-li jejich smrt tragická, násilná.
Politická!
Ta tíha, co na mně leží, povzdechne si Hannah. Hrůzné události doby války i padesátých let ji
provázejí
po celý život a procházejí i její uměleckou tvorbou. Ve své divadelní katarzi jde Hana Frejková ještě
dál:
Prošla jsem svými rozháranými roky! Od hospody k hospodě, od mejdanu k mejdanu, od fermetráku
k LSD, od propadu k propadu, od depky k depce – byla jsem šílená, psala jsem básně,
strašně
jsem se trápila…, příkře se svěřuje v druhé polovině hry. A není pochyb o tom, že rozhárané
roky i duševní trýzeň povýšily herečku Hanu Frejkovou do kategorie velkého umění.
Ve druhé části divadelní hry se hlavní hrdinka obrací k matce, herečce, německého původu: Jak je
možný,
že se nemůžeme domluvit. Ty mluvíš německy, já mluvím česky. Ty nerozumíš mně, já nerozumím tobě.
Přesto
spolu žijeme. A přesto mi říkáš, jak žít. Slova, hovorové obraty, tvary, věty přejímala Hana
Frejková
od matky podvědomě, citově; matka mluvila jen německy, dcera jen česky… Není lehké pochopit druhého.
Konfliktní
situaci má divák zřetelně před sebou. Hra Invisible I. Hannah si získává své obecenstvo právě
svým
sebe-vyjádřením, opravdovostí a citem.
Hra Invisible I. Hannah je příběh ženy, jejíž život poznamenala nejedna tragédie, ale zároveň je
to i
příběh umělkyně, která má rodinu, děti, a která stárne. Ve snech se často vracím do hor. / Do toho
rozbořenýho vlhkýho baráku, / A v něm začínám stavět novej dům. / Skládám samu sebe po
kouskách. /
Vždycky se objeví jiná část. Dramatická výpověď graduje i v následujícím závěrečném
dějství:
Jsem stejná, jako když jsem byla mladá (…). Jsem jiná, ale stejná. Moje tělo cítí, / moje hlava
chce, myslí,
moje duše žije, a stále se vrhá do víru života! V těchto slovech nepochybně spočívá podstata
celé hry,
slova jen podtrhují, že Hana Frejková alias Hannah je velkou hrdinkou všedních dnů. A tak platí, že
stejně jako
její jidiš šansony, které má už dlouho ve svém repertoáru, i její zatím poslední divadelní představení
Invisible I. Hannah je jistým přemostěním mezi její nelehkou rodinnou historií a současným
životem.
říjen 2021
Turné do Brém a Frankfurtu - Hattersheimu
28.10.2021 Höchster Kreisblatt - Frankfurter Neue Presse.
“HANNAH” popisuje život Hany Frejkové
K tomu historické souvislosti a rozhovor s “Osobností roku 2020”
Michael Löffner
Hattersheim - Mimořádný kulturní zážitek s mimořádnou ženou čekal na návštěvníky promítání filmu “Hannah” v
rámci
akce “1700 let života Židů v Německu.“ Město k tomu na podnět společnosti “AG Opfergedanken“ zorganizovalo
krátkou
přednášku a následující diskuzi.
Spolkový dům, v ulici Johan-Sebastian-Bach byl zaplněn do posledního místa. Své návštěvy skutečně nikdo
nelitoval.
Městský rada Karl Heinz Spengler přivítal hosty, na které čekaly dvě poutavé hodiny s tematicky homogením
programem.
Středem pozornosti byla hlavní protagonistka, autorka a hlavní představitelka filmu Hana Frejková, která po
promítání filmu v rozhovoru moderovaném profesorkou, Dr. Evi-Ulmer-Otto velmi emocionálně odpovídala na
dotazy
diváků.
Dříve než mohla umělkyně, která přicestovala z Prahy, vypovídat o svém pohnutém životě, městská archivářka
Anja
Pinkowski posluchače seznámila ve výstižné a fundované krátké přednášce s historickým kontextem.
Návštěvníkům se tak
dostalo poznání nejen o životě v tehdejším Československu, ale i o těžkých osudech tamějších Židů; během
druhé
světové války a po ní.
Mluvilo se i o politických procesech v padesátých letech. Zvláště pak o procesu se Slánským, jednom z
nejznámějších
stalinistických monstrprocesů, resp. čistek, ve kterém byl za domnělou velezradu v roce 1952 odsouzen a poté
i
popraven otec Hany Frejkové, Ludvik Frejka. 11 ze 14 obžalovaných byli Židé.
Radost ze života a množství energie
Mnozí diváci byli překvapeni projevem Hany Frejkové; ovšem v pozitivním slova smyslu.
Kdo očekával osudem zlomenou ženu, dočkal se opaku.
Ano, místy se dalo vycítit, že ji ta či ona vzpomínka bolí, mluvila otevřeně o špatných časech, kterými si
musela
projít a vyzařovala z ní ohromná radost ze života a energie.
„Ano, jsem stará. Ale nějak i ještě mladá “, řekla.
Není divu, že tato 76letá publicistka, zpěvačka jidiš písní a herečka byla před třemi týdny na divadelním
festivalu
„Next wave“ vyhlášena „Osobností roku 2020“ !
Ve filmu “ Hannah” si na svůj těžký osud nestěžovala. Ten popsala už v roce 2007 v knize „Divný kořeny“.
V tomto fimovém projektu z roku 2020 nechala Hana Frejková diváky do svého života nahlédnout spíše uměleckým
způsobem. Zabývala se otázkami své identity a ukázala příběh ženy, která hledala svou cestu a své místo v
životě a
po těžké době ho také nalezla.
Autobiografické představení o nevšední herečce a zpěvačce Haně Frejkové jako archeologie osobní minulosti.
Na pomezí lehce zaprášeného stand upu a tichých metaforických obrazů se vypráví příběh o hledání vlastního místa ve
světě, příběh o neutuchající energii ženy, která se nedobrovolně stala hrdinkou antické tragédie, ale pořád to
nevzdala. Hana Frejková se v dialogu s tanečnicí Markétou Jandovou, sound designerem Martinem Tvrdým a režisérkou
Miřenkou Čechovou noří do vzpomínek na dětství, na nedobrovolnou výlučnost, a s vtipem komentuje pozici stárnoucí
ženy – umělkyně, jíž divadlo přináší jeden z důležitých smyslů života.Trilogie Invisible, jejíž je Hannah prvním
dílem, se zabývá příběhy žen - umělkyň, které v určité chvíli přestávají být vidět, jsou odsouzeny k mizení, vytrácí
se z centra pozornosti a stávají se neviditelnými, ať už je to díky věku, nečekanému konci kariéry, politickým
událostem či mateřství.
text: Hana Frejková
hrají: Hana Frejková, Markéta Jandová
režie: Miřenka Čechová
hudba: Martin Tvrdý
scénografie: Alexandra Schewelew
světelný design: Jiří Šmirk
produkce: Jakub Urban
Úterý, 28 Květen 2019 10:05 LADISLAVA CHATEAU - Hudba
Hana Frejková, herečka, zpěvačka a autorka biografické knihy Divný kořeny (Torst, 2007), absolventka oboru
herectví na brněnské JAMU, si zcela zachovala svůj dívčí křehký půvab, zato na jevišti podává silný
zasahující výkon, a mnohý divák si při jejím vystoupení nemůže nevybavit pařížského vrabčáka, slavnou Edith
Piaf.  
Teď mám ale na mysli její zatím poslední koncert Jidiš ve třech, jehož premiéra se uskutečnila v Divadlev
Dlouhé v polovině letošního dubna. Šansoniérka se už dlouhodobě věnuje interpretaci tradičních židovských
písní v jidiš; svůj repertoár sestavuje podle sebe, jak mi řekla v kratičkém rozhovoru po premiéře,
převážně ze světských písní o běžných každodenních věcech, o lásce, zklamání, ale i o odvaze, zařadila i
ukolébavky a písně plné ironie, nadsázky, stesků a strastí. Jen namátkou cituji: Černé třešně se trhají, /
zelené se nechají být, / hezká děvčata se milují / a ošklivá se nechají jít!
Zahrajte píseň bez slz a smutku
Pro nevlídný svět, proti kterému bývají lidé často bezmocní, si Židé, kteří o tom vědí hodně, odjakživa
zpívali
hravé vtipné písničky v krátkých strofách připomínající často kuplety. A jejich česká interpretka, která
kromě jiných jazyků zvládla i jidiš, tak že ve své interpretaci dokonale zachovává malebnou básnickou složku
zpívaného textu. Malebnou i pro posluchače a diváky, kteří jidiš neznají. Zahrajte, muzikanti, píseň v jidiš,
zahrajte o tom, co cítím a co si myslím, zahrajte píseň bez slz a bez smutku, zazní v písni s názvem A Lid Fun
Scholem.
Známý spisovatel Leo Rosten, který se svým dílem Pan Kaplan má třídu rád nezapomenutelně vryl do paměti
českých čtenářů, tvrdí, že hebrejština je národním, uctívaným jazykem, ale jidiš zase jazykem srdce. Pro
Hanu Frejkovou je jidiš jakýsi zakódovaný jazyk, jistý kompromis mezi mými kořeny, mezi tatínkem židovského
původu a maminkou německy mluvící herečkou z Prahy, jak sama říká. Pro úplnost k tomu ještě dodávám, že jde
o jazyk pocházející z němčiny, a jak Rosten ve své knize Jidiš pro ještě větší radost upřesňuje, tak
židovští osadníci poblíž Rýna převzali a přizpůsobili si tamní jazyk, psali německy, ale hebrejským písmem.
Latinu a latinku zavrhli, protože se jim spojovala s křesťanstvím a pogromy.
Nikdo by neměl stát se založenýma rukama
Písně v podání Hany Frejkové jsou i určitým přemostěním mezi její nelehkou minulostí a současností; za
aktuální lze jistě považovat i píseň o hořícím ghettu, jejíž poselství spočívá v tom, že když naše město
hoří, tak člověk nemůže stát se založenýma rukama, platilo to tehdy a platí i dnes, byť v přeneseném
významu toho slova...; nikdo by neměl lhostejně přihlížet tomu, co se kolem děje. Ani o aktuálnosti jiné
písně, kdy jistý mladík hořce naříká: činže-oj, oj, oj! nelze věru pochybovat, posluchač si jen pobaveně
pomyslí, co bylo, je tu zase.
Hana Frejková také zpívá o Bulbes, Bramborách, o tom, že v neděli – brambory, v pondělí – brambory, celý týden
brambory. A na šábes... specialitu! Kastrol plný brambor! Tuto písničku nepochybně zařadila i proto, že možná
lépe než kdo jiný dobře ví, co jen zdánlivě ten veselý popěvek může znamenat. Písnička totiž souvisí s její
vlastní zažitou zkušeností, když v padesátých letech její otec se stal obětí politické zvůle a byl popraven,
musela s matkou opustit Prahu a žít v nevlídném poválečném pohraničí, kde bramborovou zkušenost naplno a
obdobně zažila. A tak nejen její kniha Divný kořeny, ale i písně v jidiš jsou pro ni pomyslným návratem do
pohnutého dětství.
Hudba, myšlenka a slova v jidiš
Zpěvačka při svých koncertech spolupracuje s vynikajícími hudebníky, klarinetistou Milanem Potočkem a
akordeonistou Slávkem Brabcem. Přitom první jmenovaný je autorem i hudebního aranžmá. Stále častěji spolu s
ní vystupuje také její dcera Marianna Borecká, která, byť vystudovaná genetička a bioložka, umělecky nadaná
ve více směrech, včetně talentu hudebního, svoji matku pěvecky doprovází zcela profesionálně – výrazně tak
přispívá k působivému zážitku koncertu Jidiš ve třech. Ta pozoruhodná působivost nepochybně plyne i ze
zvukomalebně magického propojení hudby, myšlenky a slova v jidiš.
Audioknia vnikla na základě mé stejnojmenné knihy a díky podpoře mnohých fanoušků, kteří se zúčastnili sbírky na
Hit-hitu byla představena nejprve v Plzni ve Staré synagoze, poté spolu s koproducentem - Radioservis, a.s. na
Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě a na Premiérovém uvedení spolu s koncertem skupiny Jidiš VE TŘECH v Divadle v
Dlouhé.
Audioknihu lze zakoupit v prodejně Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2, na koncertech, také na radioteka.cz.
Foto: Karel Cudlín a Marianna Borecká (poslední foto)
Srpen 2017
Open Air Arena Betlémské náměstí 2017
Foto: Marianna Borecká
Duben 2017
Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
'Barevný čtvrtek’- v Ústřední knihovně na Mariánském náměstí v Praze
Konec roku 2016
Třeboň
‘Devět bran’ - Trutnov
Koncert v Divadle v Dlouhé
Září 2016
Hawdalowý koncert ve Wroclawi
HANA FREJKOVÁ ZPÍVÁ POUZE V JIDIŠ
Napisane przez Natálie Raclavská, 19 wrzesień 2016.
Hana Frejková o sobě tvrdí, že je typická Středoevropanka – je Češka, Němka, Židovka, která se narodila v
Londýně. Ve Vratislavi vystoupí 24. září v synagoze Pod Białym Bocianem s repertoárem písní aškenázských
Židů.
Hana Frejková není v České republice známá jen jako zpěvačka, ale také jako herečka a autorka autobiografické
knihy Divný kořeny, ve které otevřeně píše o své rodině i dorůstání. Mimo jiné se vrací do dob, kdy byl v
roce 1952 popraven její otec, Ludvík Frejka, v tzv. Slánského procesu, v jehož domnělou vinu jako zrádce
státu tehdy sedmiletá uvěřila.
Hana Frejková, jako řada lidí s nevšedním osudem, má jedinečný přednes, písně zpívá v jidiš již 20 let. Na
koncertě Jidiš ve třech ve Vratislavi se představí s dalšími hudebníky - Milanem Potočkem (klarinet),
Františkem Tomáškem (akordeon) a svou dcerou Mariannou Boreckou (zpěv).
Koncert se koná 24. září v 19:50, v synagoze Pod Białym Bocianem, ul. Włodkowica 9. Předcházet mu bude krátká
modlitba na zakončení šabatu. Lístky stojí 35 polských zlotých, zlevněné 25.
Dny židovské kultury v Českém Těšíně (kavárna Avion/noiva)
Synagoga ve Čkyni
Rok 2014
Život a doba soudce A.K. (Čt)
1. oddělení (Čt)
Tannbach, Schicksal eines Dorfes- osud jedné vesnice (ZDF, Německo)
Reportérka (Čt)
Jaro 2014
Praha, Dlouhá 30.3.2014
Záhřeb, tentokrát s klarinetistou Pepino von Dráčkem. duben 10.4.2014
Basilej 25.4.2014
Zurich 27.4.2014
Začátek roku
Kritika na nové CD Jidiš VE TŘECH
Itzik jde na trh koupit koně
Cesta je dlouhá a krčmář stojí v otevřených dveřích s plnou sklenkou vína. a tak koně nekoupil, ale starosti si z
toho nedělal. Praví synopse jedné z písní alba Jidiš ve třech (2013), které nazpívala a sama s podporou
sponzorů, zřejmě zvláště Židovského muzea v Praze, vyprodukovala a vydala na podzim loňského roku Hana Frejková.
Název kompaktu se rovná názvu skupiny, shodou okolností také už třetí z těch, které kolem sebe Frejková k
provozování židovské hudby seskupila – specifický zvuk stručného doprovodu vytvářejí Milan Potoček na klarinet a
Slávek Brabec na akordeon. Prý kvůli oživení s nimi často zpívá i její dcera Marianna Borecká.
Patnáct písní je z rodu těch, které stvořil sám život – zčásti tradicionaly, zčásti známe autory, všechny skladby
však vycházejí z konkrétní životní situace, z příhod, jaké člověka potkávají každý den, a někdy i z praktických
poučení, která z nich plynou: místo aby Itzik koupil koně, opil se v hospodě, muž vyzývá muzikanty, aby mu
zahráli podle jeho noty a nálady, žádná žena není spokojena se svým mužem, ale staré panny si stále na něco
stěžují, k obědu jsou pořád jen brambory a o šábesu pro změnu kastrol plný brambor. Ale je tu také ukolébavka,
píseň o rabínovi, píseň milostná. Jedna dokonce pochází z muzikálu z roku 1936 – nezabývejme se dennodenními
starostmi, vždyť život je jen špás.
Není však důležité vědět, o čem konkrétně ten který, zpravidla krátký popěvek v jidiš je. Skladbičky mají
schopnost komunikovat o pocitech lidí, kteří jsou za těmi příhodami, a písněmi dávají průchod svým prožitkům.
Každá lidová hudba vyjadřuje mentalitu komunity, v níž se zrodila, pro židovskou hudbu to platí přímo modelově –
vždycky mi nad těmi písněmi napadne, proč musela být Hitlerovi a náckům odporná: inu geneticky poskládaná jako
ratlík z nádraží, jakoby ušmudlaná, složená a zpívaná bez akurátních pravidel. Frejková ony vlastnosti ještě
zdůrazňuje volnou interpretací, intonuje i deklamuje zároveň, protahuje fráze a tóny, pohrává si s vtipnou
rytmikou, vykřikuje, patetizuje, tiší hlas do lyrického projevu, dryáčnicky vyvolává odrhovačku – prostě zpívá
židovské písně, zdá se, jak prostě chce, jakou má zrovna náladu. V židovské hudbě je možné shledat inspirace
odevšad, nejvíc ovšem z orientálního způsobu melismaticky vedené melodie, vedle zpěvu ho nejvíc připomíná
klarinet, harmonika tvoří rytmický a harmonický podklad a propojuje písně s evropským městským folklorem.
Všichni tři (čtyři) jsou výteční muzikanti technicky a zejména stylově – to zdánlivě volné poloimprovizované je
samozřejmě precizně připravené.
Kompakt mám na stole, resp. v přehrávači už nějakou dobu a často a rád si ho pouštím. Vnímám písně jako tresť
rabínské moudrosti a židovských anekdot, protože jsou postaveny na stejné hluboké věcné logice, která demaskuje
paradoxy v povrchním nazírání věcí. Jen tak se neoposlouchají, ale hlavně zaženou chmury, jsou svého druhu
optimistické, neboť dobrá nálada je věcnou výhodou pro všechny outsidery života – smutnit a tesknit prostě není
užitečné.
Autor: Josef Herman
Publikováno: 4. Únor, 2014
Staročeské písně 15.1.2014.
Listopad 2013
Koncerty v Praze a Berlíně
31.října 2013
Divadlo v Dlouhé Koncert s prezentací nového CD
Léto 2013
Koncert a prezentace knihy ve Slavonicích
Nahrávací studio Smečky
12.červen 2013
Praha - Bubny U příležitosti připravovaného Památníku SOA a výstavy Kadiš.
Březen 2012 Koncerty ve Schwalbachu u Frankfurtu nad Mohanem a
purimový koncert v Düsseldorfu
Schwalbach
Foto: Marianna Borecká
Düsseldorf
Foto: Marianna Borecká
Listopad 2011 Hattersheim
Jidiš ve třech
Písně o lidském trápení, zármutku a radosti ve „sklepě poštovního dvora“
Hattersheim - V rámci akcí uspořádaných k programu „Stolpersteine 2011“ (pokládání kamenů zmizelých) nás město
Hattersheim pozvalo do sklepa poštovního dvora na obzvláště mimořádný koncertní večer. Hana Frejková, Milan Potoček
a Slávek Brabec z Prahy představili svůj úchvatný, dojemný a posléze radostí ze života překypující program „Jidiš ve
třech“,
Zpěvačka a herečka, která se narodila v Londýně, představila hostům neobyčejně intenzivní koncert, hudebně
doprovázený stejně dokonalými spoluhráči. „Zpívám písně, které pro mne hodně znamenají a které vypráví o lidském
hoři, smutku a radostech“ popsala svůj program mezinárodně známá umělkyně, absolventka Janáčkovy akademie múzických
umění v Brně, kterou doprovázel Milan Potoček na klarinet a Slávek Brabec na akordeon. Instrumentace odpovídá
tradici židovských písní a její výrazně expresivní styl působí hlubokým dojmem. Klezmeři a šumaři ji používají jak
při hře na ulici, tak i v hospodách a na zadních dvorcích. Hana Frejková, zpěvačka a herečka četných mezinárodních
divadelních, muzikálových, kabaretních a filmových produkcí, předvedla v Hattersheimu celý rejstřík svých dovedností
a okouzlila publikum šarmem a grácií, a už zpívala o šikovném zloději Awrejmlovi, který doufá, že na jeho hrobě
bude nápis: „Zde leží Awrejml, velmi dobrý člověk“ nebo o sirotcích i o finančních starostech jednoho mladého
muže.
Je jasné, že takovou charizmatickou dámu publikum nepustilo z jeviště bez přídavku.
K fotce: Zpěvačka a herečka Hana Frejková, představila hostům neobyčejně intenzivní koncert, hudebně doprovázený
stejně dokonalými spoluhráči.
Červen, Červenec 2011 Koncerty ve
Frankfurtu nad Mohanem, Mnichově, Mikulově a v rámci festivalu "Šamajim" v Třebíči.
Mnichov
V rámci výstavy „Zmizelí sousedé“ uspořádaly spolky Adalbert –Stifter-Verein, Sudetoněmecká nadace a České centrum
v Mnichově malý koncert. V Sudetoněmeckém domě v Mnichově vystoupila pražská herečka a zpěvačka Hana Frejková
společně se svou dcerou Mariannou Boreckou . Program „Jidiš ve třech“ hudebně doprovázel Milan Potoček na klarinet a
Slávek Brabec na akordeon.
Z plně obsazené galerie „Alfred Kubin“ se ozýval hlasitý potlesk. Mezi panely současné výstavy se stěží našlo místo
pro dodatečně přistavené židle. Posluchači byli nadšeni, protože malý ansámbl dokázal svými písněmi společně s Hanou
Frejkovou všechny uchvátit. Zpěvačka z Prahy je vlastně herečkou. Narodila se jako dcera židovského otce a jeho
německé manželky v Londýně, kam museli emigrovat. Studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Po
několika stálých angažmá jako např. v Karlových Varech a v Praze, pracovala později jako nezávislá umělkyně v
několika mezinárodních projektech a působila v hudebních, kabaretních, filmových a televizních produkcích. Německé
publikum ji zná především z filmového zpracování Michaela Verhoevena „Matka kuráž“ od George Taborise. Vedle toho se
však vždy věnovala zpěvu a vystupovala s písněmi v jidiš, tak jako právě v Sudetoněmeckém domě.
Zcela tak, jak název programu „Jidiš ve třech“ prozrazuje, vystoupila Frejková s jazzovým hudebníkem Milanem
Potočkem a klávesovým virtuosem Slávkem Brabcem. Zuzana Jürgens, ředitelka Českého centra v Mnichově však jako
překvapení ohlásila ještě jednoho hosta. A při několika písních se pak trio rozšířilo o Mariannu Boreckou, dceru
zpěvačky. Z Borecké, která studuje v Praze biologii, se vybarvila rovněž výtečná zpěvačka, která stejně jako matka,
dobře mluví německy.
Není to žádný div, Hana Frejková hned úvodem vysvětlila, že němčina je její mateřský jazyk. „Mám na mysli „jazyk mé
maminky“, opravila se půvabná zpěvačka. Myslela tím Elisabeth Henke-Warnholz z Hamburku, která se provdala za
židovského novináře, později národohospodáře Ludwiga Freunda z Liberce, se kterým měla malou Hanu. Freund, který byl
jako Ludvík Frejka od roku 1945 do roku 1952 hospodářským poradcem prezidenta Československé republiky, byl v roce
1952 ve spojitosti se Slánského procesem popraven a rehabilitován teprve v roce 1963, jak popisuje Hana Frejková
v autobiografické knize „Divný kořeny“ (2007). Životní vzpomínky Hany Frejkové se rovněž zabývají jejími židovskými
a německými kořeny. A také její hudbou uctívá otce: „ Přitom se u nás doma nikdy jidiš nemluvilo“. Šarmantní
umělkyně dodává, že má velkou radost z toho, že může nyní vystoupit i v Mnichově.
Aby německé publiku lépe porozumělo, shrnula zpěvačka před každou písní stručně její obsah. Texty byly ale i tak
velmi srozumitelné, nebo jidiš je západogermánský jazyk s hebrejskými a slovanskými elementy. Jidiš vycházelo
v době pozdního středověku ze spisovné němčiny středního Německa a všeobecně se ještě dnes němčině a německým
nářečím velmi podobá. Frejková označila tento idiom za „středověkou němčinu“. Díky její školené výslovnosti dokázali
posluchači velmi dobře porozumět. Harmonické melodie a chytlavé rytmy oslovily každého, leckdo kýval nohou nebo se
v rytmu pohupoval.
Hudebníci představili v rychlém sledu výběr písní v jidiš, které vznikly většinou na přelomu 19. a 20. století.
Melancholicky – smutné se střídaly s perlivě humornými. V první písni, „Awrejml“ šlo o doznání obratného zloděje
Awrejmla, který se coby sirotek cítil ke zlodějině donucen. Poté následoval „Spilt“, klasické zvolání:“ Zahrajte
muzikanti písničku bez slz! Zahrajte to, co chci a co cítím“, prosila zpěvačka. Akordeon Slávka Brabce přitom sténal
jako housle.
V další písni s titulem „Dortn“ prosil mladý muž svou vzdálenou milovanou o milostné dopisy. V „Machatejnste majne“
jde o zlou tchýni, „Wajbelech“ je ironickou žalobou na osud všech nespokojených manželek. Shrnutí písně, který znělo
: „Je lepší zůstat starou pannou!“, bylo nadšeným smíchem přijato především ženskou částí publika. Obsah titulu
„Schwartse Karschelech“, píseň kolovrátkáře z Varšavy, zpěvačka popsala následujícími slovy: „ Černé třešně se
češou, zelené se nechají být, hezká děvčata se milují ošklivá nechají jít…“. Také zde okouzlila něžná melodie a hlas
plný proměn.
U požárního poplachu „S brennt!” a při “Dire-Gelt”, stížnosti chudého mladíka, který nemohl zaplatit nájem, zpěvačka
nasazením celého těla prokázala své herecké dovednosti a obsah písní ozřejmila mimikou a gesty.
Za jednu z nejoblíbenějších označila Frejková „“Papirosn“, píseň z ruské občanské války v roce 1919, ve které
sirotek z Oděsy prodává na černém trhu cigarety, aby přežil, jak také vysvětlila a předvedla. Téměř pantomimicky
vztahovala prosebně ruce k domnělým zákazníkům a vychvalovala imaginární papirosy.
Také oba instrumentalisté prokázali při různých sólech své umění: Brabec proměnil akordeon na varhany a jakoby bušil
kladivy k alarmu, Potočkův klarinet jednou ševelil, jednou vytruboval. Chasidská píseň „As der Rebbe singt“ se
svižným refrénem povzbudila všechny hosty ke zpěvu a téměř i k tanci. Díky zapůjčené hudební technice byl zvuk
naprosto perfektní, což by se takovým hudebníkům jistě podařilo i bez elektronických zesilovačů. Nakonec zazněly
také něžné ukolébavky: „Schlaf schön, meine Königin“, patřila hladovému děvčátku a slibovala: „Až se ráno probudíš,
bude světnice plná chleba“. V poetické ukolébavce „Veigele“ měla se svým temným hlasem sólo dcera Marianna. Po další
svěží písni o rabínovi („ když rabín Elimejlech příliš pije, pozve si dva houslisty…“) , která byla prvním
přídavkem, zazněla nakonec ještě jedna ukolébavka na dobrou noc.
Hosté, kteří byli při příchodu uvítáni Wolfgangem Schwarzem, kulturním referentem pro České země ze spolku „Stifter
Verein“, si mohli ještě prohlédnout působivou výstavu, která písním v jidiš vytvářela vhodné optické pozadí. Putovní
výstava „Zmizelí sousedé““ vyprávěla životní osudy Židů, kteří byli během druhé světové války deportováni a která
vznikla ze stejnojmenného projektu Židovského muzea v Praze. Čeští žáci pátrali po osudech deportovaných židovských
spoluobčanů z jejich blízkého sousedství. Klaus Mohr ze Sudetoněmecké nadace uvedl, že výstava se nyní představí ve
Stutgartu. Mohr se také ostatně postaral o to, aby všechna jména obcí z výstavy byla na jedné listině uvedena i
v němčině.
Susanne Habel,
Frankfurt
Březen, duben 2011 Koncerty ve Weidenu,
Františkových Lázních, Wroclawi.
Weiden
„Schpil, schpil mir a Lidele mit Harts un mit Gefil“. Hana Frejková
nejenže zpívala, ale předváděla každé slovo příslušnou gestikulací
celého těla. Renomovaná pražská zpěvačka a herečka měla v neděli koncert
písní v jidiš uspořádaný v synagoze za velké účasti návštěvníků.
Těmito písněmi se mezinárodně známá interpretka vypořádává se svým
židovským dědictvím.
Frejková hrála v početných mezinárodních divadelních a filmových
produkcích, například ve filmovém zpracování Michaela Verhoevena „Matka
kuráž“ od George Taborise. Ve Weidenu ji hudebně doprovázel výtečný
klarinetista Milan Potoček a akordeonista Slávek Brabec. Programem nás
provázela tato v Londýně narozená herečka a zpěvačka, absolventka
brněnské Janáčkovy Akademie, v němčině, která není její mateřskou řečí,
ale jazykem její matky. ...
Vrcholem koncertu byly „Papirosn“ od Hermanna Jablokoffa (1903-1981),
milostná píseň „Dortn is Dortn“a píseň o zloději Avrejmovi, který sní o počestném
náhrobku. Zpěvačka posměšně líčí reptající manželky a žehrající tchýně a ani
opilý „Rebbe Elimejlech“ nebyl nadneseným, moudrým humorem ušetřen.
Velké téma pronásledování a pogromů uchopila interpretka v písni „Unser
Schtetl brennt“ s vážnou zdrženlivostí , Nezůstalo jen u srdcervoucích a
pronikavých akordů akordeonu, žaloba vedla k požadavku „Nestůj nečinně ,
uhas oheň!“
Při smířlivé milostné písni se perfektně sladěné trio proměnilo na
kvartet. Dcera Frejkové, Marianna Borecká, která se více než o hudbu a
jeviště zajímá o biologii, důrazně přispěla svým zastřeným temným hlasem
a jiskřící muzikálností.
Foto: Anastasia Poscharsky Ziegler a Marianna Borecká
Františkovy Lázně
Foto: Marianna Borecká
Wroclaw
Foto: Marianna Borecká
2011 Komponovaný večer sestavený z veršů Mariny Cvetajevy.
"...ale především společnou postel! Nechtěl jste říci:
propast?"
Scénář a režie: Irena Žantovská,
hudba:Tomáš Reindl,
účinkují: Nela Boudová, Jana Bernášková, Hana Frejková, Slávek Brabec
2010 Jidiš VE TŘECH
s klarinetistou Milanem Potočkem a akordeonistou Slávkem Brabcem.
Akordeon a klarinet jsou nástroje klezmerů, šumařů, kteří hráli v hospodě, na dvoře, na ulici. Jsou bytostně
spjaté s židovskými písněmi, dodávají jim nezapomenutelné kouzlo a vytvářejí ojedinělou atmosféru.
2009 Makedonská Opera a Balet, 22.6.2009
2009 „Dobře vykolorovaná" povídka
Kateřina Vlčková
Týdeník rozhlas 1/2009
V cyklu Moderní povídka interpretovala Hana Frejková 20. listopadu na Vltavě v dramaturgii Aleny Zemančíkové a
režii Petra Mančala vlastní text Poslední Klémova uklízečka. Známá herečka a zpěvačka (letos v únoru jsme v
Osudech mohli poslouchat její vzpomínky Divný kořeny) nás zavádí do mauzolea na pražský Vítkov, kde bylo v
padesátých letech uchováváno mu-mifikované tělo našeho „prvního dělnického prezidenta" Klementa Gottwalda.
V ich formě vyprávějící titulní postava o něm familiárně mluví jako o Klémovi. Pokud jde o čistotu, je v jejích
rukách v té nejlepší péči;... Maruška, říkají o ní soudruzi, ... vycídí i nevycíditelné. A tak šůruje a šůruje,
„protože čistota, ta musí bejt....
Mauzoleum se nám postupně otevírá, ... Děj se skládá z malých střípků, které dohromady vytvářejí zprávu o
opakovaném balzamování, podávanou laickým svědkem, řadovou ženou své doby, navíc spolehlivou soudružkou. Vstup
na rozhlasové jeviště dal ovšem její postavě punc jedinečnosti.
Devadesát osm zaměstnanců iracionálně pečovalo o jedinou mrtvolu. ...Kdybychom nevěděli, že pisatelka vychází z
historických faktů, budeme se nevěřícně smát.
Samozřejmá satiričnost jen lehce cinká do posluchačových uší, aniž by rušila něžný a sametový hlas Hany
Frejkové. ... Po pár prvních větách už před námi stojí v jasných obrysech drobná, vrásčitá žena kolem padesátky,
velmi poctěná jedinečnou, životně důležitou úlohou. Osoba, které symbol komunistického režimu velmi chybí, která
k jeho ostatkům vzhlíží jako k svátosti. Už jenom to jeho čelo - symbol velké moudrosti, která plodila úžasné
myšlenky. Jaká rána, že zemřel!
Rozhlasová nahrávka je zářným příkladem brilantní práce s hlasem. Autorka bez problémů přechází ostrými střihy z
vypravěčky do postavy uklízečky a zpět. Když zjistí, že prezidentovo tělo postrádá ruku, nohu a trup, je z toho
tak nešastná, že posluchač slanost jejích zaslzených očí přímo cítí.
Jako podkres jsou použity odpovídající skladby - sborová Internacionála/ minulým režimem „provařený" Pochod
padlých revolucionářů, parádemarš Hradní stráže -, které dokreslují dobový kontext.
Poslední Klémova uklízečka umožnila posluchačům nejenom pokochat se krásou mluveného slova, vybroušeným textem a
skvostným provedením, ale také připomněla, jak agresivní ideologie dokáže indoktrinovat mozek obyčejného
člověka.
2007kniha Divný kořeny – recenze
Mladá Fronta Dnes
rubrika Kavárna 1. 12. 2007
Josef Chuchma
Konečně trochu vím, kým jsem
Herečka HANA FREJKOVÁ sepsala ojedinělý příběh hledání sebe sama a dobývání pravdy o své těžce poznamenané
rodině. Otce jí popravili v roce 1952 – po procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem.
O politických procesech padesátých let existuje nejedná publikace včetně memoárových svazků sepsaných obviněnými,
kteří přežili (např. Artur London), nebo vdovami po popravených „zrádcích“ (Josefa Slánská, Heda
Margoliová). Kniha herečky Hany Frejkové Divný kořeny je jiná hned v trojím ohledu.
Jde o vzpomínky ženy další generace, která průběh procesů vnímala coby dítě sotva školou povinné. Pátrání po tom,
co se tenkrát dělo okolo jejího otce Ludvíka Frejky, před zatčením zastával funkci přednosty národohospodářského
odboru Kanceláře prezidenta republiky, pojala systematicky – stala se jakousi amatérskou badatelkou v
archivech, jež byly po listopadu 1989 zpřístupněny. A v neposlední řade Frejková kolážovité vyprávění staví jako
příběh svého osobního růstu, své – řečeno jazykem jungovské psychologie – individuace, svých
„divných kořenů„
Zavrhli jsme se, sakra
„Padesáté výročí procesu s protistátním spikleneckým centrem zamíchalo mými vzpomínkami na dětství... na tu
hrůzu, která se tehdy udála před mýma sedmiletýma očima... na rodiče, kteří to všechno nepochybně mysleli
upřímně, kteří mě milovali a přáli si pro mne jen to nejlepší. Paradoxně já jsem se celý život trápila vinou.
Vinou za to, že jsem uvěřila, že můj tatínek – dětsky řečeno – je zrádce a že ho ve vězení v Anglii
přemluvili, aby se stal špionem',“ začíná Frejková svoji knihu a zhruba o osmdesát stránek dál dodává:
„Onoho osudného večera mi bylo řečeno, že můj otec je zrádce. A tak jsme se navzájem zavrhli. Zavrhli jsme
to nejpodstatnější v životě lidském, základní hodnoty, které určují smysl života, zavrhli jsme etiku, prařád.
Ještě teď brečím jako kráva, nejradši bych to ryla do papíru, až bych ho protrhla, jak mě to bolí! Hodilo nás to
do mlýnského kola a rozemlelo.„
Pro připomenutí: v listopadu 1952 proběhl proces s komunistickými „spiklenci„ jedenáct z nich dostalo
trest smrti (včetně generálního tajemníka KSČ Slánského) a tři doživotí; až na dva byli ti muži židovského
původu včetně Ludvíka Frejky (nar. 1904). Ten se původně jmenoval Ludwig Freund, jeho rodina sídlila v Liberci.
Před nacisty emigroval do Anglie. V lednu 1945 se v Londýně jemu a jeho ženě, prvorepublikové herečce, původním
jménem Elisabeth Henke-Warnholtz (1907-1990) a pocházející z Hamburku, narodila Hana. Po válce se rodina těchto
přesvědčených komunistů vrátila do Prahy. Z ní byly matka a dcera po otcově popravě vyhnány do Sudet. Matka
pracovala v textilce, dcera chodila do školy. V roce 1963, po rehabilitaci otce, se do Prahy směly vrátit.
„Vyhnanství způsobilo, že přestože jsem se narodila v Londýně, stala se ze mě holka z vesnice, která se
bála vlízt do páternosteru. Potýkala jsem se s novou situací a můj prapůvodní pocit viny mi to ztěžoval čím dál
víc. A tak místo abych si užívala ,navrácení' do Prahy, potýkala jsem se se svou duší, snažila jsem se dobrat
podstaty svého já, můj mladý život vlál ode zdi ke zdi, přes pití, deprese, LSD... protesty všeho druhu.„
Nicméně herectví na JAMU Hana absolvovala (1967), prošla divadly v Karlových Varech, v Kladně i v Praze, deset
let – za normalizace jak jinak, než na zapřenou – docházela na psychoanalýzu, vdala se, vystoupila
ze stálého angažmá, porodila dvě dcery. Pozvolna začala žít za sebe i pro sebe, bez rozleptávajících výčitek, s
vědomím vlastní ceny a cesty. Kniha Divný kořeny je toho svědectvím i stvrzením.
Antonín musel věřit
Divný kořeny se pohybují na rozhraní mezi memoáry, konfesí a autoterapeuticky motivovaným doznáním. Pisatelka si
je vědoma, že jen když na sebe všechno „vybalí„ tak to má cenu. Nespisovná koncovka v titulu
publikace poukazuje ani ne tak na to, že Frejková se nezdráhá použít – nikoliv často, ale právě proto
funkčně! – jazykové exprese, nýbrž zejména na to, že bilingvní či spíše rovnou několikajazykový svět
jejích rodičů se srazil s vírou v komunismus a s terorem dějin a výsledkem z toho pro Hanu bylo, že se naučila
pouze česky, a to ještě „divně„ s ne vždy správným používáním kupříkladu idiomů.
Na originální nervnosti knihy se značnou měrou podílejí citace z archivních materiálů: ze sledovaček StB, z
výpovědí vyšetřovatelů, kteří se několik let po monstrprocesu se Slánským a spol. museli před komisemi zpovídat
(ne však trestně zodpovídat!), z rozličné korespondence včetně dopisů matky státním představitelům i z odpovědí
jí. „... je mnoho věcí, kterým by člověk nejradši nevěřil, kdyby jim věřit nemusil,“ napsal 14.
června 1952 Antonín Zápotocký Hanině matce.
Ke knize Frejkové mám slova značného uznání s následujícími výjimkami. Nechápu, proč nakladatelství tu knihu lépe
neprodá na její záložce – stačilo by o obsahu podat základní, dobře formulovanou informaci. U některých
reprodukcí dokumentů a fotografií evidentně chybějí popisky. A text historika Pavla Žáčka je daleko více
lektorským posudkem než doslovem. Že však Divný kořeny jsou knihou více než netuctovou, o tom nemůže být
pochyb.(jch)
Divný kořeny
Hana Frejková. Doslov napsal Pavel Žáček, fotografie archivních dokumentů pořídila Blanka Lamrová. Torst,
Praha 2007,180 stran, doporučená cena 199 korun.
Magazín klubu Vltava
zima 2007
čtvrtletník posluchačů a příznivců
stanice Český rozhlas 3 – Vltava
Osudy – rozhlasové memoáry
Hana Frejkvoá: Divný kořeny
Hana Frejková se narodila jako Hannah Elisabeth Freund v roce 1945 v Londýně. Ve své knize Divný kořeny píše, že
žádné z těch jmen nikdy nepoužila.
Rodiči Hany Frejkové byli herečka Elisabeth Warnholtzová, narozená v Hamburku, Němka, která od roku 1945 po
zbytek života žila v Čechách, a Ludvík Frejka, původním jménem Ludwig Freund, narozený v Liberci, původním
povoláním novinář, popravený 3.12.1952 v politickém procesu. Byl národohospodářem, politickým činitelem a
publicistou... ...Hlavní líčení inscenovaného procesu probíhalo ve dnech 20.-27. listopadu 1952. Ludvík Frejka v
něm byl obviněn z velezrady a špionáže, jedno z obvinění bylo i to, že chtěl prý vytvořit tzv. „evropskou
federaci„ Byl odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven.
Hana Frejková ve své knize píše: „Výsledek byl, že byl oběšen, máma se celý život trápila a já jsem se
zmítala ve vinách. Doplatili jsme na to hlavně my, kteří jsme se měli tak rádi, naše malá rodina, která se
osudově ocitla v objetí drtících kamenů.„
Hana Frejková píše o tom, jak v sedmi letech ztratila veškeré kořeny a rodinnou kontinuitu. S matkou byly
vystěhovány z pražského bytu, žily v podmínkách vyhnanců. Matka přestala používat němčinu, dcera se jí ani
nenaučila...Kniha Divný kořeny obsahuje množství citací z rodinných dokumentů i ze soudního spisu a z materiálů,
které zpřístupnil archiv Státní bezpečnosti. Její hlavní tematickou linií je však osobní linie samotné autorky,
jejího hledání sebe samé, vypořádání ... Ludvík Frejka reprezentoval mezi odsouzenými k smrti trojí provinění:
byl žid, polemizoval se sovětskou ekonomickou cestou a navíc byl Němec. Na jeho příkladu bylo jasně dáno
varování, jací lidé v komunistické politice zemí sovětského bloku prostě nebudou.
Hanu Frejkovou dnes můžeme slyšet na koncertech jako zpěvačku šansonů v jiddiš a vidět na jevišti Divadla v
Dlouhé. Ve své knize, z níž bude číst v cyklu Osudy, píše: „Tatínek odešel, když jsem měla sukýnky krátké,
a vrátil se tím vyprávěním až teď, když už mám sukně dlouhé...
Alena Zemančíková
Roš chodeš
Věstník 12/2007
Frejkové cesta časem
Narodila se v Anglii, rodiče uprchlí před nacisty, kteří pak jejímu otci vyvraždili zbytek rodiny. Otec byl
ekonom, po válce mohl žít kdekoli, ale zvolil si zemi, v níž ho o pár let později jeho kolegové a přátelé v noci
přepadnou, uvězní, obviní ze spiknutí a nakonec popraví. Jeho popel rozsypou pod kola aut na okresní silnici. Jí
je v té době sedm let. Známí se jí vyhýbají, jednou v noci ji a její matku esiébáci naloží na náklaďák a odvezou
do vyhnanství. Po čase vyjde najevo, že otec nebyl spiklencc, ale sám se stal obětí spiknutí svých přátel. Ti
pod tlakem času postupně přiznávají, že se stala chyba, ale vinu necítí. Cítí ji však jedna z obětí.
„Zavrhli jsme to nejpodstatnější v životě lidském, základní hodnoty, které určují smysl života, zavrhli
jsme etiku, prařád,“ vzpomíná Hana Frejková po letech ve své knize Divný kořeny, kterou právě vydalo
pražské nakladatelství Torst. „Ještě teď brečím jako kráva, nejraději bych to ryla do papíru, až bych ho
protrhla, jak mě to bolí! Hodilo nás to do mlýnského kola a rozemlelo... Celý život jsem se trápila tím, že jsem
uvěřila, že můj tatínek je zrádce.„
Tragická zápletka, spiknuli, justiční vražda, osudové zvraty a rozhodnutí, nevinné dítě uprostřed katastrofy,
dokonce i chór (který tu reprezentují zástupy donašečů a fízlů) -ten příběh má opravdu něco z antického dramatu,
jak to autorka trochu ironicky naznačuje. Jen jako by dramaturgem byl Kafka či Ionesco...
Hana Frejková čekala půl století, než se odvážila vydat zpátky v čase až k té sedmileté holčičce, a ještě trochu
dál. ... vypráví, co si pamatuje, ale její vzpomínky jsou pro ni jen jednou z cest, po nichž se vydává při své
pátrací misi. Na jiné cestě vyhledává po světě příbuzně a známé, na další pátrá v archivech, na jiné skládá
kostrbatě úlomky svých nálezů a snaží se je hodnotit. Je to právě kompozičně vděčný motiv cesty a takřka
detektivního pátrání, co drží text pohromadě, je jeho hybnou silou, udržuje autorku a občas i čtenáře v napětí.
Autorka určuje směr a povahu pátrání, sama se ho účastní a zároveň ho hodnotí, je tedy objektem i subjektem
dění. Jinak to být nemůže, když víme, čeho se její hledání týká.
Frejková na své cestě časem zjišuje s údivem, že neví nic o zázemí života svých rodičů, není si jista svým
jménem, mateřským jazykem, národností, místem v zemi, kde žije... To celé zní jako zadání pro hloupý televizní
seriál, ale pro autorku je to zadání jejího života. Věříme jí, že potřebuje víc než kdo jiný najít „sama
sebe„ trochu pevné půdy pod nohama. „Vztahy v naší rodině byly absolutně nenormální, náš život byl
prosáklý vinou, a ta pod povrchem neustále existovala a držela nás v totalitních kleštích,“ říká.
„Já se k té vině chci přiznat, chci obvinit své rodiče a zároveň je chci ospravedlnit vyprávěním o nich. o
jejich životě, o mém živote, o tom, jak se stát jedincem, který má právo žít ve společnosti a na místo na
slunci!„
Frejková měla v ruce téma na román, ale něco takového evidentně nebylo její ctižádostí; chtěla podat svědectví a
to se jí povedlo mimořádně dobře a důvěryhodně. Jde totiž na věc opačně, než bývá u nás zvykem. Svou cestu proti
toku času nepodnikala pro publikum, ale aby si „sama sobě odpověděla na otázku, jak se to všechno mohlo
stát„ Nehledá jako mnozí jiní ospravedlnění v okolnostech doby, nezajímá jí vina ostatních: hledá a snaží
se posoudit míru viny svojí a svých nejbližších. Pokud dochází k nějakým závěrům, nechává na čtenáři, jestli je
přijme.
Její kniha tak naznačuje jeden ze způsobů, jak by mohlo vypadat to věčně omílané vypořádání se s minulostí. Fakt,
že to lze udělal věrohodně ještě po padesáti letech, působí povzbudivě.
Tomáš Pěkný
2008 Divadelní noviny
roč. 17/1, 8. ledna 2008
Pozdravuje tě nějakej pán... taky mu pověsili tatínka
Být potomkem k smrti odsouzeného komunisty v politickém procesu padesátých let – navíc v procesu hlavním, s
takzvaným protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského – je celoživotní stigma, s kterým se nelze
vyrovnat. Jednání a postoje rodičů jsou z dnešního pohledu nepochopitelné, osudy neproniknutelné a konce
zoufalé. A byli odsouzeni k smrti, či později -vesměs podivně a polovičatě – rehabilitováni. Jejich
zmrzačené životy a životy jejich manželek jsou plné bolesti a nesmytelných krvavých skvrn. Stigmata postižených
celý život v sobě nesou i jejich děti. Traumata to jsou jistým způsobem dokonce hlubší, nebo k nim přišly bez
jakýchkoli vlastních přičinění a dodnes nechápou, co se vlastně stalo, kdo ve skutečnosti jejich rodiče byli a
proč jeden z nich skončil na popravišti.
Letos to budou čtyři roky od padesátého výročí procesu se Slánským a já jsem se tím vším prokousala. Konečně jsem
našla odvahu se do toho ponořit, zjistit, jak to bylo. Možná proto, že mi nic jiného nezbylo, možná jsem to
nechtěla nechat neukončené. Celý ten příběh, ty smutky, zápasy, zastavení, kolísání, beznaděje.
Herečka Hana Frejková se narodila 17. ledna 1945 v Londýně. Její matka Alžběta (1907) pocházela z významné
hamburské obchodnické a podnikatelské rodiny Rupertiů. Koncem dvacátých let vystudovala v Berlíně soukromou
hereckou školu u Elke Grüningové, získala Cenu Maxe Reinhardta udělovanou nejlepším absolventům divadelních škol
v Německu a odjela hrát do Nového německého divadla do Prahy, kde působila až do začátku druhé světové války.
Pod dívčím jménem Elisabeth Warnholtz vystupovala v hrách Wedekinda, Goetha, Moliera, Katajeva, Dantona,
Strindberga, Hauptmanna. V polovině třicátých let získala československé občanství a vstoupila do KSČ. Z
republiky prchla před Hitlerem posledním možným spojem – vlakem vypraveným z Wilso-nova nádraží 15. 3.
1939. Kufry jí nesl její švagr, důstojník wehrmachtu, který ten den ráno vstoupil s armádou do Prahy a přišel
svou příbuznou navštívit. Za dvě hodiny po něm přišlo pro ni gestapo. Švagr – „milý hoch“
– pak zemřel při prvním útoku na SSSR v roce 1941. Ona se v emigraci ihned zapojila do protifašistického
odboje.
Otec Hany Frejkové Ludvík, původně Ludwig Freund, se narodil v roce 1904. Byl žid, pocházel z lékařské rodiny
německých Čechů žijících v Liberci (většina z příbuzenstva skončila za války v koncentrácích), studoval v
Berlíně a na London School of Economics. Už v mládí se stal komunistou... Válku strávil v Londýně, kde
spolupracoval s Benešovou vládou. Po válce vstoupil do vysokých funkcí ÚV KSČ jako národohospodář, v letech
1948-52 byl přednostou národohospodářského oddělení Kanceláře presidenta republiky, tedy Klementa Gottwalda. 31.
ledna 1952 byl zatčen, v listopadu v hlavním procesu se Slánským – spolu s deseti ostatními –
odsouzen k smrti a 3. prosince popraven. Odsouzený byl předveden v 5.01 hod., s výkonem trestu bylo započato v
5.03 hod., mistr popravčí hlásil, že výkon byl proveden v 5.05 hod., lékař hlásil, že smrt nastala v 5.10 hod.,
odsouzený před výkonem trestu nic neprohlásil, cituje Frejková z dokumentu, který získala během polistopadového
mapování historie a kořenů své rodiny. Toto své hledání, objevování, svou bolestnou pozdní cestu za otcem a
matkou, v podstatě ale za sebou samou, za svou minulostí, již tragické události uzavřely až kamsi do jejího
podvědomí, popisuje v právě vydané knize Divný kořeny (Torst 2007). Je to burcující a zároveň rmutné čtení.
Děsivé byly osudy, o kterých píše. Děsivě vyvrácené byly ale také osudy jí samé...
...I tak vystudovala gymnázium a nastoupila do mosteckého divadla jako elévka-osvětlovačka. Hana vystudovala po
roce 1963 JAMU ... Profesionální herečkou – dnes na volné noze – je dodnes. Její život vlál ode zdi
ke zdi, přes pití, deprese, LSD... protesty.
Ve své knize se s maximální otevřeností vyznává ze svých traumat. Před čtenářem formou detektivního pátrání
postupně odkrývá historii své rodiny, komentuje ji a často se k ní i kriticky či s velkými otazníky vyjadřuje. V
českém prostředí jde o ojedinělou knihu, víceméně novelu s dokumentárními prvky, zachycující tragédie doby
padesátých let, jejich geneze i důsledky, z pohledu dítěte a později nevinné oběti. Čtení je to fascinující.
Takové příběhy je třeba znát. Jen skrze ně se lze aspoň zčásti dobrat k neprostupné, nepochopitelné historii
druhé poloviny dvacátého století této země a nás – jejích dětí.
Pohybovala jsem se na okraji společností, kde jsem směla jen přežít. Pocit viny mě stále držel v kleštích. /.../
Já se k té vině chci přiznat, chci obvinit své rodiče a zároveň je chci ospravedlnit svým vyprávěním o nich.
Vladimír Hulec
Právo
7. 2. 2008
Kořeny Hany Frejkové
Herci se celou svou duší snaží být výjimeční, jiní. A já jsem se celý život pokoušela být normální. Měla jsem
těch výjimečností plný zuby, poznamenává v biografické zprávě nazvané Divný kořeny (vydal Torst).
Cesta do hlubin osudů
Na stopětasedmdesáti stránkách té knihy se jí prostřednictvím vlastních vzpomínek, vyhledáváním příbuzných v
cizině, probíráním rodinné korespondence, ale především doslova detektivním pátrání v archivech ministerstva
vnitra podařilo proniknout do dramatického a tragického osudu svých rodičů.
Motiv byl zprvu zcela osobní: Chtěla jsem se dobrat toho, jací byli mí rodiče a proč to udělali, tedy proč mi to
udělali? Potíž byla v tom, že svého otce vlastně nestačila poznat a cesta za pochopením matky byla svízelná a
bolestná.
Co nestihli nacisté, stihli komunisté
Tak tedy fakta. Hana Frejková se narodila v lednu roku 1945 v Londýně jako dcera emigrantů, kteří museli utéct
před Hitlerem. Její matka pocházela z obchodnické německé rodiny, ale působila v Novém německém divadle v Praze
a žila jen divadlem a komunistickou stranou. Otec Ludvík Frejka (vlastním jménem Ludwig Freund), původem z
židovské liberecké rodiny, také zapálený komunistický intelektuál a od roku 1948 přednosta národohospodářského
oddělení Kanceláře prezidenta republiky, byl v roce 1952 v inscenovaném procesu s tzv. spikleneckým centrem
popraven.
Tátu, jak známo, řidiči rozprášili spolu s ostatními popravenými. Jejich popel naházeli na vozovku, protože jim
to klouzalo, čteme na straně 78.
Sedmiletou Hanu a její matku čekalo vystěhování do pohraničí. Až v roce 1963, kdy byl Ludvík Frejka
rehabilitován, se mohli vrátit zase do Prahy. Čas šel dál, byl tu invazní rok 1968, normalizační léta a pak
sametový rok 1989. Ty to teď budeš mít těžký, holko, když jsi dcera komunistů! byla jedna z posledních vět její
matky v nemocnici v roce 1990.
Tak to chodí
A poslední věta té nestýskavé, věcné a právě tím působivé knihy Divný kořeny zní takto: Když bylo naší Marjánce
třináct let… ocitla se v Londýně na naší ambasádě a poslala mi takovouhle esemesku: Pozdravuje tě nějakej pán,
už sem zapomněla, jak se menuje, má fousy, taky mu pověsili tatínka a teď je tady v Anglii programátorem. Díky,
Marjánko, bez téhle esemesky bych tentokrát sotva mohl skončit slovy: Tak to chodí.
Pavel Šrut, Právo
Divadelní noviny
4. 3. 2008
Knížku herečky Hany Frejkové (1945) Divný kořeny (Torst, Praha 2007) už DN pochvalně recenzovaly. Vltava
od 18. 2. přinesla její autorskou interpretaci ... V tradiční rubrice Osudy (všední dny v 11:30) bylo četbě
vyhrazeno nadstandardních 10 pokračování, ale výběr, citlivě pořízený Alenou Zemančíkovou a Mílou Ruzhovou,
ukázal, že to stálo zato, především zásluhou neokázalého výkonu protagonistky, s jejíž rodinou se život opravdu
nemazlil.
...
Rodiče ji začali vychovávat na Češku, ačkoli mezi sebou musili mluvit německy. Otec si počeštil jméno z Ludwiga
Freunda na Ludvíka Frejku a zapojil se do budování socialismu v ČSR. A maminka se začala, spolu s dcerou, učit
česky.
Už v roce 1952 byl L. Frejka popraven v rámci „Procesu s protistátním spikleneckým centrem...“.
Následovalo dlouhodobé martýrium zbytku rodiny. Zároveň ale posluchač slyší, že jeden záměr neblahým rodičům
rozhodně vyšel. Vychovali z dcery „Češku jako poleno“, která dokonce tento svůj přerod celoživotně
potvrzuje jako vynikající herečka. A teď dokonce i jako autorka strhující české knížky.
Petr Pavlovský
TVAR 09/08
Hledání minulého času
Hana Frejková: Divný kořeny Torst, Praha 2007
...Divný kořeny nejsou „non fiction“, životopis autorčiných rodičů a obraz jejich veřejného působení,
jaký by mohl napsat dejme tomu Pavel Kosatík, a není to ani autobiografie Hany Frejkové. Je to literatura se
vším všudy, nikoli suchá zpráva. Do sdělovaných faktografických údajů autorka neustále vstupuje konkrétními
vzpomínkami z dětství, kdy žila s matkou v Janově, ze studentských let i z prvních dob hereckého působení,
vypravuje o cestách do Hamburku a Londýna, řeší problém, kam uložit urnu s maminčiným popelem, a povídá si se
svým počítačem. Ctenář se občas zasměje (třeba když Frejková své poznání, že v každé době naráží na obtíže,
komentuje švejkovským „Jak je jednou člověk nepohodlnej, tak je nepohodlnej pořád“), ale častěji mu
při četbě stoupá do očí vláha. To, že kniha působí bezprostředně a upřímně, je samozřejmě dáno autorčiným
jazykem. Je to spisovná čeština s občasným vědomým sklouznutím do tvarosloví a slovníku češtiny obecné, jak to
naznačuje i titul knihy. Zkrácený text své knížky uvedla sama Hana Frejková v rozhlasovém cyklu stanice Vltava
Osudy, ale i při četbě jako bychom slyšeli její živé vyprávění.
Několikrát se v knize vracejí pochybnosti o tom, k jaké národnosti má autorka sebe samu zařadit, když oba rodiče
byli původně Němci, a otec navíc žid a „Deutschböhme“. Tyto úvahy jsou leitmotivem knížky. Přestože
ráda užívá lidových rčení (voči jako tenisáky, koukala jsem jak čerstvě vyvoraná mys) a umí parafrázovat citáty
z Járy da Cimrmana, tvrdí Frejková, by spíš žertem, že jí ještě v dospělosti nebyly zcela jasné některé naše
idiomy prý proto, že její matka, která do důvěrných hloubek češtiny nikdy nepronikla, na ni v raném
dětství většinou mlčela. Pátrání po své národní příslušnosti shrnuje do věty „...já jsem prostě já, mix,
který jsem nějak splácala dohromady. Ale nakonec splácala!“ Její Divný kořeny dokazují, že vedle talentu
hereckého a pěveckého má i vlohy literární, umí dobře psát, a to česky. Myslím proto, že nebude nic namítat,
vztáhneme-li i na ni to, co o sobě v závěru jedné básně z třicátých let napsal Otokar Fischer: „... dostal
jsem klíče k nejednomu z bytů, //jejichž počet je velký velice. / Ale vlast mám jednu, vlast Kytice.“
Jiří Rambousek
Babylon XVII/6
Tatínek byl zrádce
...Úvahy a vzpomínky Hany Frejkové se prostupují s autentickými dokumenty, které autorka získala z policejních
archivů. Zpotvořená řeč dokumentů a protokolů Státní bezpečnosti, vězeňská korespondence rodičů, běžné úřední
zprávy: to všechno hraje v záměru autorky významnou roli. Jazyk jako prostředek komunikace se dostává kamsi za
možnosti rozumového vnímání. Hana Frejková si je tohoto faktu vědoma a sama se zřejmě naučila spoustu věcí
vnímat spíš intuitivně. I její kniha je taková spíš „intuitivní“, jemně nahozená, jakoby nedořečená.
Nikoliv ze strachu z pravdy, nikoliv z nedůslednosti, ale spíš kvůli nemožnosti některé věci opravdu pochopit.
S
Stanislav Škoda
2006 Maškaráda aneb Fantom opery
Divadlo v Dlouhé, Terry Pratchett: Maškaráda aneb Fantom opery, režie Hana Burešová
2005 Podvíní
foto - Martin Patočka
2005 3+1 s Donutilem
2004 Snowborďáci
Z kritik, 2004 ... Do kin přichází konečně
český film, který se pro generaci náctiletých může stát fenoménem. Snímek
Karla Janáka Snowborďáci navazuje na tradici horských komedií, přitom je
moderní, lehce romantický a nešetří vtipem...
2004 Devět bran
V roce 2004 zpívala na festivalu Devět bran ve skupině “Duo in Three„
Ke spolupráci přizvala houslistu Alexandra Schonerta.
2004 Mine-Haha
2003Písně v jidiš, provázeny židovským humorem
Duo Hana Frejková a Michal Hromek
Vzájmu těch, kteří jsou dosud nepopsaným listem papíru,
spěchám, abych hned na začátku zdůraznil: jidiš a hebrejština jsou dva
naprosto rozdílné jazyky. Znalost je dnoho z nich neposkytne nikomu
ani základní znalost druhého. Ovšem, jidiš používá písmena hebrejské
abecedy, používá i značnou míru hebrejských slov a píše se – podobně
jako hebrejština – zprava doleva. Ale v zásadě se jidiš a hebrejština
od sebe liší právě tak, jako angličtina a francouzština; tyto dva jazyky
mají rovněž společnou abecedu, mají velmi četná společná slova a oba
se píší zleva doprava. “Jidiš“ také není synonymem k “židovský„ “Jidiš“
je název jazyka. “Židovský“ jazyk neexistuje. Židé nemluví “židovsky“
právě tak, jako Kanaďané nemluví kanadsky nebo baptisté baptisticky.
Ale nezalhávejme si: v evropských zemích se používá “židovský“ jako
synonymum pro “jidiš„ Koneckonců, “jidiš“ pochází z německého “jüdisch„
což znamená “židovský„ a i v samém jazyce jidiš znamená toto slovo
“židovský„ Nezbývá, než některé skutečnosti prostě přijmout.
(Z knihy Leo Rostena: Jidiš pro radost v překladu Oty
Ornesta)
Kouzlo jazyka jidiš ožívá v tradičních písních, které vznikaly většinou
na přelomu 20. století. Vyprávějí o lidských radostech a strastech s
ironií, vtipem, ale i nostalgií. Hana Frejková provází koncert židovskými
rčeními, vtipy a také pomocí knihy Jidiš pro radost, jejíž slovník umožňuje
vysvětlit některé výrazy tohoto ojedinělého jazyka.
Autoři písní jsou v mnoha případech zapomenuti a jejich osudy se ztrácejí
v osudu dějin. Například Herrman Jablokoff, autor písni Papirosn, která
vznikla v Oděse, během občanské války, odjel později do Turecka, kde
jeho stopa končí. Dortn, dortn je sice píseň milostná, ale stala se
prý za 2. světové války hymnou sovětských partyzánů, mezi nimiž bylo
hodně židů. Co píseň, to pořběh, který oslovuje většinu z nás.
2003 Z rozhovoru s Irenou Douskovou pro časopis Maskil
Zpíváte s kapelou Prager Tandlmarkt, před dvěma lety jste vydali
stejnojmenné úspěšné album. Jak dlouho vaše spolupráce trvá?
S Prager Tandlmarktem zpívám poslední tři roky, ve složení
housle,klarinet, akordeon, kytara, basa. Jedním z vrcholů naší spolupráce
byl loňský podzim, kdy jsme s úspěchem vystoupili na festivalu Pražská
sezóna, v Paříži. Co se týče posledních aktivit, na podzim jsem připravila
vlastní recitál s kytaristou a skladatelem Michalem Hromkem.
Kromě písniček přidávám oproti vystupování s Prager Tandlmarktem trochu
víc mluveného slova. Využívám knížku Leo Rostena: „Jidiš pro radost“.
Jidiš výrazy, které se objevují v písních, přibližuji divákům skrze
židovské anekdoty a podle ročního období a aktuálních svátků obmeňuji
texty – vyprávím třeba chanukovou nebo teď v poslední době purimovou
povídku. Dělám vlastně takovou osvětu.
Všechny písničky jsou v jidiš nebo zpíváte i hebrejsky?
Ne, hebrejsky nezpívám. Jidiš zpívám proto, že tomu absolutně
rozumím – je to vlastně takový kompromis mezi mým židovským otcem a
německou maminkou. U nás doma se mluvilo německy, já sama to pořádně
neumím, protože moji rodiče se rozhodli, že ze mě udělají Češku. Celý
život jsem se domnívala, že umím absolutně perfektně česky. Můj manžel mě
přesvědčil o opaku. Například donedávna jsem si myslela, že “sednout někomu
na lep“ znamená sednout mu na lebku, nebo onehdy jsem o někom řekla, že
něco “udělal na kolenou“ a všichni se mi vysmáli, že mohu jedině říct “na
koleně.
Pravdou také je, že já se vlastně mezi lidmi pohybuji spíš na základě
pocitu, slova pro mě tolik neznamenají. I můj způsob herectví je takový.
A má moje postava sebevětší špalky textu, příliš mě to nevzrušuje. Čekám
vždycky na ten okamžik, kdy pochopím, kdo to je, jakou má duši. Pak už mi
jdou i ta slova sama od sebe.
Od loňského března hrajete spolu s Igorem Šebem a Kateřinou Duškovou v
kabaretu „A žije život“, v režii Olgy Struskové. Můžete o tomto
představení říct něco bližšího?
Je složen ze scének, skečí a písní,jak českého, tak i německého kabaretu,
které se hrály během druhé světové války v Terezíně. Název má podle
Švenkova kabaretu „A žije život!“. Mluví a zpívá se v něm jak česky, tak
německy, což odpovídá historické skutečnosti, kdy byla na tomto malém
kousku země násilím koncentrována mnohojazyčná společnost.Zároveň to
navazuje na česko-německo-židovskou společnost v předválečné Praze.
Autorem této podoby představeni je Kobi Luria, rodilý Izraelec, muzikolog,
který celý kabaret na základě mnoha setkání s pamětníky sestavil. Pražská
premiéra byla v divadle Na prádle a momentálně nejčastěji vystupujeme ve
vinohradském Vikadle.
Shodou okolností jsem znala obě dvě dámy, které v terezínském kabaretu
účinkovaly. Vavu Schönovou z doby, kdy sem přijížděla po revoluci a já
četla na literárních večerech z její knihy „Chtěla jsem být herečkou“. Ale
ještě víc, osobně, jsem poznala tu druhou paní – Kamilu Rosenbaumovou.
Kamila Rosenbaumová byla před válkou choreografkou u V+W, prošla
Terezínem, přežila a po válce se vdala za ing. Gutha. Měli dvě dcery, které
obě emigrovaly. Znala jsem ji velmi dobře a měla jsem ji strašně ráda.
Dokonce jsem se s ní chodila radit se svými problémy. Byla pro mě jednou z
osobností, které mě v životě hodně ovlivnily. Takže, kdykoli na kabaret
myslím, myslím zároveň na ni, jako na blízkou přítelkyni. Byla mi blízká
natolik, že mi v některých věcech dokonce nahrazovala maminku.
Když jsem tu roli studovala, přemýšlela jsem o čem ta hra asi tak
je… Já si totiž myslím, že vždycky je nejdůležitější, aby to člověk
dokázal pojmenovat jednou prostou větou. Já jsem ji nazvala: Jak prožít
život bez sebelítosti. Tohle je krédo té hry, které přesahuje až do
současnosti. Kdyby člověk vždycky dokázal svoje bolesti, starosti a
problémy řešit bez sebelítosti, by to bylo úžasné! A oni to dokázali i v
době, která byla tak hrozná.
Ptala se Irena Dousková
2002 A žije život
Kabaretní představení
Z kritiky, listopad 2002 ... Česká verze gettorevue “A žije život!“ má podtitul “Klub ztracených
talentů„ čímž připomíná všechny terezínské umělce, kteří za nelehkých
okolností dokázali vytvářet neobvyklé kulturní hodnoty ... představení se
setkalo s velkým ohlasem u diváků...
Z kritiky, 2003 ... Sešli jsme se ve Vinohradském kavárenském divadle na kabaretním
představení “A žije život!„ Zcela zaplněný sálek měl možnost zhlédnout
scénky a písně, které se hrály v terezínském gettu. Celou tu dobu jsem
přemýšlel, jak bych se zachoval já. Taky bych měl sílu se smát? ... I
proto stojí za to, že jsme mohli ocenit výkony dnešních protagonistů a
smeknout před silou protagonistů tehdejších...
B.Šír
2000-2002 Jeptišky II
Z kritiky, 14.2.2000 ... Přes dvacet minut dlouhým potleskem odměnili diváci tým režiséra
Miroslava Hanuše na konci premiéry nového muzikálu “Jeptišky
II“ ... inscenace rozhodně není nastavovanou kaší z prvního
dílu...
Z kritiky, 18.2.2000 ... Dámské kvinteto ukazuje naplno širokou škálu svého muzikálového
herectví, hraje, zpívá, tančí s obrovským nasazením. Matka představená –
Hana Frejková – je výborná nejen v monologu O bratrově ožehnuté Zet, ale
skvěle i zpívá...
2000 Písně v jidiš – Prager Tandlmarkt
V letech 2000 – 2003 zpívá s hudební skupinou Prager Tandlmarkt. V roce 2000 s ní natočila
stejnojmenné
CD Prager Tandlmarkt
Skupina vznikla z hudebníků, kteří mají blízko k židovské kultuře a
zabývají se touto tématikou již mnoho let. Zaznamenala mnoho změn co
do obsazení i co do počtu hráčů. Obsazení vychází z tradičního kletzmerského
pojetí (housle, klarinet, konstrabas, akordeon) doplněného o potřeby
moderní instrumentace. Od r. 2002 koncertuje pod vedením Zdeňka Zelby
(housle) v obsazení klarinet, akordeon, kytara, kontrabas. Texty zpívá
v jidiš Hana Frejková.
Repertoárem v aranžmá Z. Zelby jsou židovské, často tradiční písně,
které většinou vznikaly na přelomu století a jejichž někteří autoři
jsou zapomenuti. Mají své ojedinělé osudy a jejich obsah vypráví o strastech
i radostech židovského národa. Například Herrman Jablokoff, autor písně
"Papirosn", která vznikla v Oděse, během občanské války odjel
později do Turecka a tam jeho stopa končí. "Dortn, dortn"
je sice píseň milostná, ale stala se prý za 2. světové války hymnou
sovětských partyzánů, mezi nimiž bylo hodně židů. Obsazení
: H. Frejková – zpěv, Z. Zelba – housle, M. Kostiuk
– klarinet, M. Hromek – kytara, P. Drešer – akordeon, M. Zelenka – kontrabas.
Z kritiky, Hudební rozhledy:
... Hana Frejková je mezi ctiteli šansonů
dobře zavedena, soubor dvanácti písní nahrávky však dovoluje pochválit bohatý výrazový
rejstřík, jemné rozlišování žánrových nuancí a hlavně – primární
muzikálnost...
Jan Šmolík
1999-2003 V očích hledej duši
V letech 1999-2003 monodrama V očích hledej duši izraelské autorky
Navy Semel v režii O. Struskové. Jde o příběh matky, která připravuje
svého syna, postiženého Downovým syndomem, na první školní den,
a rekapituluje svůj život s ním.
Z kritiky:
... V závěru představení si uvědomíme že to,co potřebují tyto věčné děti je
láska a pochopení. Celkový zážitek umocňuje vynikající výkon Hany
Frejkové, které k našemu velkému překvapení sekunduje Tomáš Tkalcovský,který je s postavou
Jotama spřízněn stejným osudem ...
1998 Přehmat
1998-2002 Jeptišky I
Muzikál Dana Goggina
Z kritiky, 15. 6. 1998 ... V “dobročinné šou u příležitosti uctění památky našich nedávno
zesnulých sester„ plné laskavého, někdy i černého humoru, hraje zpívá a
tančí kvinteto hereček. Hana Frejková jako matka představená Mary Regina
podává výborný výkon(exceluje ve svém rozesmátém monologu)...
Jiří A. Svoboda
Z kritiky, 18. 6. 1998 ... Úplně vyprodaná premiéra, to není v Příbrami obvyklý jev. Diváci
jakoby vycítili, že se výborně pobaví... Jednotlivá čísla mají razanci, vtip
a patřičný šmrnc. Vše je v neustálém pohybu, herečky velmi dobře využívají
prostoru, taneční čísla jsou výborně secvičena...
MF Dnes, 25. 6. 1998 ... Divadlo zaznamenalo téměř půlhodinový potlesk a dvacet opon. Velký zájem
je o všechny reprízy. Návštěvnost nejde srovnat s žádnou inscenací
uvedenou v poslední době...
Z kritiky, 29. 6. 1998 ... Takové obecenstvo soubor ještě nezažil a naopak, takové představení ještě
příbramské divadlo publiku nenabídlo. Dobře počítáno na dvacet opon a
skoro třcet minut herecké děkovačky, přídavků a nadšení a spontáního
smíchu, téměř frenetického potlesku. To resumé čtvrteční premiéry...
Z. Brožová
1996-1998 Just another blasted love song
Inscenace Just another blasted love song od Marka Cornera,
uváděná v česko-anglické verzi, podobně jako předchozí hra Enola (1995),
která byla nastudována k 50 výročí konce války.
Z kritik:
... V Praze působí několik anglicky hovořících divadelních souborů, ale jako
by se o nich téměř nevědělo. Je to zvláštní, když na jedné straně želíme
naší multikulturní minulosti a na druhé straně nás nechávají lhostejné
různé spontánní a velmi samorostlé kulturní aktivity anglicky hovořících spoluobčanů
Podobné otázky musí napadnout každého, kdo zhlédne bilingvální divadelní
skupinu, která si říká EXPOSURE a představila se novou inscenací v
sklepním prostoru Studia Labyrint. Hru JUST ANOTHER BLASTED LOVE SONG
(Jenom další ztracená milostná píseň) napsal v Praze již čtvrtý rok žijící
Mark Corner, režíroval ji Michael Halstead. Je to po dlouhém čase původní
hra vzniklá z domácího prostředí, určená konkrétnímu a do problematiky zasvěcenému publiku.
Děj je love-story mezi knihomilným Angličanem a poněkud protřelou
Češkou, zdokonalující se v anglické konverzaci. Když se oba sblíží,
zjistí, Že mají k sobě dál než předtím, že porozumění jazykové nemusí vůbec znamenat porozumění lidské.
A to už je přece téma!
Ústřední pár milenců doplňuje postava starší bytné, o níž se všichni
domnívají, že nerozumí anglicky (divadelně šikovný trik), ale která
nakonec odhalí tušenou tajemnou minulost a hrdinovi nabídne překvapivou životní alternativu.
Sympatická ležérnost, s níž je utkán či jen jakoby nahozen dialog, se
promítá i do hereckého projevu Christophera Cowleyeho a Markéty Atanasové v hlavních rolích.
Bohatou profesionální zkušenost nezapře Hana Frejková v dramaticky propracované postavě bytné.
Diváci přijímají hru vstřícně,
nepředpojatě.
Dobrá znalost angličtiny (dialog je z osmdesáti procent anglický) je žádoucí, k pochopení smyslu hry
však není nutná.
František Knopp
1996 Jídelna
V roce 1996 jedna z hlavních rolích v divadelní hře Jídelna A. R. Gurneyho v režii Mary Angiolillové.
Dobrý večerník napsal: Hra je náročná hlavně po herecké stránce. Každý z pěti aktérů se v jednotlivých anekdotických skečích
objevuje v deseti naprosto odlišných postavách – od dětí až po starce. Vedle zástupců mladé
generace uvidíme i ostřílené herce Miloše Vávru a Hanu Frejkovou.
1988 Ó, velký Buddho, pomoz jim!
Z kritiky, Scéna, 1988:
... Jeden z takovýchto výhonků pražské divadelní periférie vyrašil v poslední době
v Kulturním středisku Delta ... plod, který nemohu charakterizovat jinak, než jako mnohonásobný
a mnohostranný ČIN ... Mnohostrannost pak vidím v tom, že jeho dosah zdaleka není jen umělecký:
svým způsobem zrodu, svou existencí, svým působením, svým uměleckým sdělením má
i nemalý význam prakticko-produkční, ekonomický, divácko-umělecko sociologický
a v konečném vyznění samozřejmé především politicko-morální.
Z inscenace ... při otcovských projevech Kleplova “bratra Má„
při jeho dobrotivém úsměvu, který dokáže mžikem nebezpečně zvážnět,
plně procítíme zvláštnost tohoto koncentráku ... Vedle vnitřně zcela
jednotného bratra La, který v podáni J. Sypala je skvělým portrétem
racionálně fanatického “velkého teoretika a praktika„ je tu i pragmatický “bratr
Ta„
D. Matáska, na jehož pokerové tváři nevyčtou1 soudruzi nic, a proto snadno podlehnou intrice.
Postavy vězňů jsou herecky nepříliš vděčné. Nejsou zde totiž větší souvislé plochy,
všichni jsou téměř neustále v akci, ale vlastní výstupy jsou kraoučké.
Pozoruhodná je především kreace H. Frejkové, jejíž rozporná postava je kombinací dvou figur
původního textu – matky s nemluvnětem a zvířecky primitivní Bečky.
Herečka bravurně zvládá obě polohy, do písní dokáže vnést neodolatelnou komiku,
tolik potřebnou pro odlehčení představení, v Bečce zas předvede studii nelidského
typu plně vyhovujícího nelidskému systému.
... na agenturní půdě se v Praze setkáváme s dalším nejenom umělecky, ale i obecně občansky významným
divadelním činem.
Československou premiéru Kazancevovy hry Ó, VELKÝ BUDDHO, POMOZ JIM! režíroval Ján Uhrin.
