Duben 2017

Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

Recenze od studentů:

Recenze 1, Recenze 2, Recenze 3

Jaro 2017

‘Dement Lemach’ a koncert v Maiselově synagoze

Prosinec 2016

PF 2017

'Barevný čtvrtek’- v Ústřední knihovně na Mariánském náměstí v Praze

Konec roku 2016

Třeboň

‘Devět bran’ - Trutnov

Koncert v Divadle v Dlouhé

Září 2016

Hawdalowý koncert ve Wroclawi

HANA FREJKOVÁ ZPÍVÁ POUZE V JIDIŠ



Napisane przez Natálie Raclavská, 19 wrzesień 2016.


Hana Frejková o sobě tvrdí, že je typická Středoevropanka – je Češka, Němka, Židovka, která se narodila v Londýně. Ve Vratislavi vystoupí 24. září v synagoze Pod Białym Bocianem s repertoárem písní aškenázských Židů.

Hana Frejková není v České republice známá jen jako zpěvačka, ale také jako herečka a autorka autobiografické knihy Divný kořeny, ve které otevřeně píše o své rodině i dorůstání. Mimo jiné se vrací do dob, kdy byl v roce 1952 popraven její otec, Ludvík Frejka, v tzv. Slánského procesu, v jehož domnělou vinu jako zrádce státu tehdy sedmiletá uvěřila.

Hana Frejková, jako řada lidí s nevšedním osudem, má jedinečný přednes, písně zpívá v jidiš již 20 let. Na koncertě Jidiš ve třech ve Vratislavi se představí s dalšími hudebníky - Milanem Potočkem (klarinet), Františkem Tomáškem (akordeon) a svou dcerou Mariannou Boreckou (zpěv).

Koncert se koná 24. září v 19:50, v synagoze Pod Białym Bocianem, ul. Włodkowica 9. Předcházet mu bude krátká modlitba na zakončení šabatu. Lístky stojí 35 polských zlotých, zlevněné 25.


Převzato z: http://kvetevropy.cz/index.php/kultura/209-hana-frejkova-zpiva-pouze-v-jidis

Léto 2016

Františkovy Lázně

Jindřichův Hradec

Plzeň

Červen 2016

'Dément Lemach' Jakoba Gordina


Foto: Marianna Borecká (1-10); Mia Köhlerova (11-18)

Duben, květen, 2016

Olomouc



Ledeč

Jaro, 2016

Koncert v Divadle v Dlouhé

Pf 2015

Listopad 2015

Koncert v Divadle v Dlouhé


Foto: Jan Hecht (2, 6); Marianna Borecká (1, 3, 4, 5, 7)

Říjen 2015

Konference 'Neprávní soudnictví v totalitním státě'

Září 2015

Dny židovské kultury Mikulov

Festival Next Wave


Foto: Andrea Malinová

Léto 2015

seriál 'Moje zahrádka'

Červen 2015

U Budyho na Libeňském ostrově



Jaro 2015

Kladno

Františkovy Lázně

Synagoga v Plzni


Foto: 3,4 - Autor: Tomáš Rimpel

Únor 2015

Praha, Divadlo v Dlouhé, 22.2.2015


Portrét v Týdeníku Rozhlas

P.F. 2015!

Vstříc novému roku!

Podzim 2014

Festival v Banské Bystrici


Foto: 1, 2, 3 - Marianna Borecká; 4 - Leo Redlinger

Dny židovské kultury v Českém Těšíně (kavárna Avion/noiva)

Synagoga ve Čkyni

Rok 2014

Život a doba soudce A.K. (Čt)

1. oddělení (Čt)

Tannbach, Schicksal eines Dorfes- osud jedné vesnice (ZDF, Německo)

Reportérka (Čt)

Jaro 2014

Praha, Dlouhá 30.3.2014

Záhřeb, tentokrát s klarinetistou Pepino von Dráčkem. duben 10.4.2014

Basilej 25.4.2014

Zurich 27.4.2014

Začátek roku

Kritika na nové CD Jidiš VE TŘECH

Itzik jde na trh koupit koně

Cesta je dlouhá a krčmář stojí v otevřených dveřích s plnou sklenkou vína. a tak koně nekoupil, ale starosti si z toho nedělal. Praví synopse jedné z písní alba Jidiš ve třech (2013), které nazpívala a sama s podporou sponzorů, zřejmě zvláště Židovského muzea v Praze, vyprodukovala a vydala na podzim loňského roku Hana Frejková. Název kompaktu se rovná názvu skupiny, shodou okolností také už třetí z těch, které kolem sebe Frejková k provozování židovské hudby seskupila – specifický zvuk stručného doprovodu vytvářejí Milan Potoček na klarinet a Slávek Brabec na akordeon. Prý kvůli oživení s nimi často zpívá i její dcera Marianna Borecká.

Patnáct písní je z rodu těch, které stvořil sám život – zčásti tradicionaly, zčásti známe autory, všechny skladby však vycházejí z konkrétní životní situace, z příhod, jaké člověka potkávají každý den, a někdy i z praktických poučení, která z nich plynou: místo aby Itzik koupil koně, opil se v hospodě, muž vyzývá muzikanty, aby mu zahráli podle jeho noty a nálady, žádná žena není spokojena se svým mužem, ale staré panny si stále na něco stěžují, k obědu jsou pořád jen brambory a o šábesu pro změnu kastrol plný brambor. Ale je tu také ukolébavka, píseň o rabínovi, píseň milostná. Jedna dokonce pochází z muzikálu z roku 1936 – nezabývejme se dennodenními starostmi, vždyť život je jen špás.

Není však důležité vědět, o čem konkrétně ten který, zpravidla krátký popěvek v jidiš je. Skladbičky mají schopnost komunikovat o pocitech lidí, kteří jsou za těmi příhodami, a písněmi dávají průchod svým prožitkům. Každá lidová hudba vyjadřuje mentalitu komunity, v níž se zrodila, pro židovskou hudbu to platí přímo modelově – vždycky mi nad těmi písněmi napadne, proč musela být Hitlerovi a náckům odporná: inu geneticky poskládaná jako ratlík z nádraží, jakoby ušmudlaná, složená a zpívaná bez akurátních pravidel. Frejková ony vlastnosti ještě zdůrazňuje volnou interpretací, intonuje i deklamuje zároveň, protahuje fráze a tóny, pohrává si s vtipnou rytmikou, vykřikuje, patetizuje, tiší hlas do lyrického projevu, dryáčnicky vyvolává odrhovačku – prostě zpívá židovské písně, zdá se, jak prostě chce, jakou má zrovna náladu. V židovské hudbě je možné shledat inspirace odevšad, nejvíc ovšem z orientálního způsobu melismaticky vedené melodie, vedle zpěvu ho nejvíc připomíná klarinet, harmonika tvoří rytmický a harmonický podklad a propojuje písně s evropským městským folklorem. Všichni tři (čtyři) jsou výteční muzikanti technicky a zejména stylově – to zdánlivě volné poloimprovizované je samozřejmě precizně připravené.

Kompakt mám na stole, resp. v přehrávači už nějakou dobu a často a rád si ho pouštím. Vnímám písně jako tresť rabínské moudrosti a židovských anekdot, protože jsou postaveny na stejné hluboké věcné logice, která demaskuje paradoxy v povrchním nazírání věcí. Jen tak se neoposlouchají, ale hlavně zaženou chmury, jsou svého druhu optimistické, neboť dobrá nálada je věcnou výhodou pro všechny outsidery života – smutnit a tesknit prostě není užitečné.

  • Autor: Josef Herman
  • Publikováno: 4. Únor, 2014

Staročeské písně 15.1.2014.

Listopad 2013

Koncerty v Praze a Berlíně

31.října 2013

Divadlo v Dlouhé
Koncert s prezentací nového CD

Léto 2013

Koncert a prezentace knihy ve Slavonicích

Nahrávací studio Smečky


12.červen 2013

Praha - Bubny
U příležitosti připravovaného Památníku SOA a výstavy Kadiš.

jaro 2013

Festival "Praha - srdce národů"



Divadlo Na Vinohradech



Koncert v Divadle v Dlouhé, 19.5.2013

Leden, únor 2013

Františkovy Lázně, 6.2.2013



Velká synagoga, Plzeň, 20.1.2013.



Maiselova, 16.1.2013



PF 2013



13.12.2012 Kolín nad Rýnem


www.duesseldorf.czechcentres.cz

Květen 2012  Praha - Divadlo v Dlouhé 16.5.2012 a pou na Karláku

Divadlo v Dlouhé


Foto: 1, 2, 3 - Marianna Borecká; 4 - Karel Cudlín

pou na Karláku


Foto: Marianna Borecká

Březen 2012 Koncerty ve Schwalbachu u Frankfurtu nad Mohanem a purimový koncert v Düsseldorfu

Schwalbach


Foto: Marianna Borecká

Düsseldorf


Foto: Marianna Borecká

Listopad 2011 Hattersheim



Jidiš ve třech

Písně o lidském trápení, zármutku a radosti ve „sklepě poštovního dvora“

Hattersheim - V rámci akcí uspořádaných k programu „Stolpersteine 2011“ (pokládání kamenů zmizelých) nás město Hattersheim pozvalo do sklepa poštovního dvora na obzvláště mimořádný koncertní večer. Hana Frejková, Milan Potoček a Slávek Brabec z Prahy představili svůj úchvatný, dojemný a posléze radostí ze života překypující program „Jidiš ve třech“,

Zpěvačka a herečka, která se narodila v Londýně, představila hostům neobyčejně intenzivní koncert, hudebně doprovázený stejně dokonalými spoluhráči. „Zpívám písně, které pro mne hodně znamenají a které vypráví o lidském hoři, smutku a radostech“ popsala svůj program mezinárodně známá umělkyně, absolventka Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kterou doprovázel Milan Potoček na klarinet a Slávek Brabec na akordeon. Instrumentace odpovídá tradici židovských písní a její výrazně expresivní styl působí hlubokým dojmem. Klezmeři a šumaři ji používají jak při hře na ulici, tak i v hospodách a na zadních dvorcích. Hana Frejková, zpěvačka a herečka četných mezinárodních divadelních, muzikálových, kabaretních a filmových produkcí, předvedla v Hattersheimu celý rejstřík svých dovedností a okouzlila publikum šarmem a grácií, a už zpívala o šikovném zloději Awrejmlovi, který doufá, že na jeho hrobě bude nápis: „Zde leží Awrejml, velmi dobrý člověk“ nebo o sirotcích i o finančních starostech jednoho mladého muže.

Je jasné, že takovou charizmatickou dámu publikum nepustilo z jeviště bez přídavku.

K fotce: Zpěvačka a herečka Hana Frejková, představila hostům neobyčejně intenzivní koncert, hudebně doprovázený stejně dokonalými spoluhráči.



Červen, Červenec 2011 Koncerty ve Frankfurtu nad Mohanem, Mnichově, Mikulově a v rámci festivalu "Šamajim" v Třebíči.

Mnichov



V rámci výstavy „Zmizelí sousedé“ uspořádaly spolky Adalbert –Stifter-Verein, Sudetoněmecká nadace a České centrum v Mnichově malý koncert. V Sudetoněmeckém domě v Mnichově vystoupila pražská herečka a zpěvačka Hana Frejková společně se svou dcerou Mariannou Boreckou . Program „Jidiš ve třech“ hudebně doprovázel Milan Potoček na klarinet a Slávek Brabec na akordeon.
Z plně obsazené galerie „Alfred Kubin“ se ozýval hlasitý potlesk. Mezi panely současné výstavy se stěží našlo místo pro dodatečně přistavené židle. Posluchači byli nadšeni, protože malý ansámbl dokázal svými písněmi společně s Hanou Frejkovou všechny uchvátit. Zpěvačka z Prahy je vlastně herečkou. Narodila se jako dcera židovského otce a jeho německé manželky v Londýně, kam museli emigrovat. Studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Po několika stálých angažmá jako např. v Karlových Varech a v Praze, pracovala později jako nezávislá umělkyně v několika mezinárodních projektech a působila v hudebních, kabaretních, filmových a televizních produkcích. Německé publikum ji zná především z filmového zpracování Michaela Verhoevena „Matka kuráž“ od George Taborise. Vedle toho se však vždy věnovala zpěvu a vystupovala s písněmi v jidiš, tak jako právě v Sudetoněmeckém domě.
Zcela tak, jak název programu „Jidiš ve třech“ prozrazuje, vystoupila Frejková s jazzovým hudebníkem Milanem Potočkem a klávesovým virtuosem Slávkem Brabcem. Zuzana Jürgens, ředitelka Českého centra v Mnichově však jako překvapení ohlásila ještě jednoho hosta. A při několika písních se pak trio rozšířilo o Mariannu Boreckou, dceru zpěvačky. Z Borecké, která studuje v Praze biologii, se vybarvila rovněž výtečná zpěvačka, která stejně jako matka, dobře mluví německy.
Není to žádný div, Hana Frejková hned úvodem vysvětlila, že němčina je její mateřský jazyk. „Mám na mysli „jazyk mé maminky“, opravila se půvabná zpěvačka. Myslela tím Elisabeth Henke-Warnholz z Hamburku, která se provdala za židovského novináře, později národohospodáře Ludwiga Freunda z Liberce, se kterým měla malou Hanu. Freund, který byl jako Ludvík Frejka od roku 1945 do roku 1952 hospodářským poradcem prezidenta Československé republiky, byl v roce 1952 ve spojitosti se Slánského procesem popraven a rehabilitován teprve v roce 1963, jak popisuje Hana Frejková v autobiografické knize „Divný kořeny“ (2007). Životní vzpomínky Hany Frejkové se rovněž zabývají jejími židovskými a německými kořeny. A také její hudbou uctívá otce: „ Přitom se u nás doma nikdy jidiš nemluvilo“. Šarmantní umělkyně dodává, že má velkou radost z toho, že může nyní vystoupit i v Mnichově.
Aby německé publiku lépe porozumělo, shrnula zpěvačka před každou písní stručně její obsah. Texty byly ale i tak velmi srozumitelné, nebo jidiš je západogermánský jazyk s hebrejskými a slovanskými elementy. Jidiš vycházelo v době pozdního středověku ze spisovné němčiny středního Německa a všeobecně se ještě dnes němčině a německým nářečím velmi podobá. Frejková označila tento idiom za „středověkou němčinu“. Díky její školené výslovnosti dokázali posluchači velmi dobře porozumět. Harmonické melodie a chytlavé rytmy oslovily každého, leckdo kýval nohou nebo se v rytmu pohupoval.
Hudebníci představili v rychlém sledu výběr písní v jidiš, které vznikly většinou na přelomu 19. a 20. století. Melancholicky – smutné se střídaly s perlivě humornými. V první písni, „Awrejml“ šlo o doznání obratného zloděje Awrejmla, který se coby sirotek cítil ke zlodějině donucen. Poté následoval „Spilt“, klasické zvolání:“ Zahrajte muzikanti písničku bez slz! Zahrajte to, co chci a co cítím“, prosila zpěvačka. Akordeon Slávka Brabce přitom sténal jako housle.
V další písni s titulem „Dortn“ prosil mladý muž svou vzdálenou milovanou o milostné dopisy. V „Machatejnste majne“ jde o zlou tchýni, „Wajbelech“ je ironickou žalobou na osud všech nespokojených manželek. Shrnutí písně, který znělo : „Je lepší zůstat starou pannou!“, bylo nadšeným smíchem přijato především ženskou částí publika. Obsah titulu „Schwartse Karschelech“, píseň kolovrátkáře z  Varšavy, zpěvačka popsala následujícími slovy: „ Černé třešně se češou, zelené se nechají být, hezká děvčata se milují ošklivá nechají jít…“. Také zde okouzlila něžná melodie a hlas plný proměn.
U požárního poplachu „S brennt!” a při “Dire-Gelt”, stížnosti chudého mladíka, který nemohl zaplatit nájem, zpěvačka nasazením celého těla prokázala své herecké dovednosti a obsah písní ozřejmila mimikou a gesty.
Za jednu z nejoblíbenějších označila Frejková „“Papirosn“, píseň z ruské občanské války v roce 1919, ve které sirotek z Oděsy prodává na černém trhu cigarety, aby přežil, jak také vysvětlila a předvedla. Téměř pantomimicky vztahovala prosebně ruce k  domnělým zákazníkům a vychvalovala imaginární papirosy.
Také oba instrumentalisté prokázali při různých sólech své umění: Brabec proměnil akordeon na varhany a jakoby bušil kladivy k alarmu, Potočkův klarinet jednou ševelil, jednou vytruboval. Chasidská píseň „As der Rebbe singt“ se svižným refrénem povzbudila všechny hosty ke zpěvu a téměř i k tanci. Díky zapůjčené hudební technice byl zvuk naprosto perfektní, což by se takovým hudebníkům jistě podařilo i bez elektronických zesilovačů. Nakonec zazněly také něžné ukolébavky: „Schlaf schön, meine Königin“, patřila hladovému děvčátku a slibovala: „Až se ráno probudíš, bude světnice plná chleba“. V poetické ukolébavce „Veigele“ měla se svým temným hlasem sólo dcera Marianna. Po další svěží písni o rabínovi („ když rabín Elimejlech příliš pije, pozve si dva houslisty…“) , která byla prvním přídavkem, zazněla nakonec ještě jedna ukolébavka na dobrou noc.
Hosté, kteří byli při příchodu uvítáni Wolfgangem Schwarzem, kulturním referentem pro České země ze spolku „Stifter Verein“, si mohli ještě prohlédnout působivou výstavu, která písním v jidiš vytvářela vhodné optické pozadí. Putovní výstava „Zmizelí sousedé““ vyprávěla životní osudy Židů, kteří byli během druhé světové války deportováni a která vznikla ze stejnojmenného projektu Židovského muzea v Praze. Čeští žáci pátrali po osudech deportovaných židovských spoluobčanů z jejich blízkého sousedství. Klaus Mohr ze Sudetoněmecké nadace uvedl, že výstava se nyní představí ve Stutgartu. Mohr se také ostatně postaral o to, aby všechna jména obcí z výstavy byla na jedné listině uvedena i v němčině.
Susanne Habel,


Frankfurt

Březen, duben 2011 Koncerty ve Weidenu, Františkových Lázních, Wroclawi.

Weiden



„Schpil, schpil mir a Lidele mit Harts un mit Gefil“. Hana Frejková nejenže zpívala, ale předváděla každé slovo příslušnou gestikulací celého těla. Renomovaná pražská zpěvačka a herečka měla v neděli koncert písní v jidiš uspořádaný v synagoze za velké účasti návštěvníků. Těmito písněmi se mezinárodně známá interpretka vypořádává se svým židovským dědictvím. Frejková hrála v početných mezinárodních divadelních a filmových produkcích, například ve filmovém zpracování Michaela Verhoevena „Matka kuráž“ od George Taborise. Ve Weidenu ji hudebně doprovázel výtečný klarinetista Milan Potoček a akordeonista Slávek Brabec. Programem nás provázela tato v Londýně narozená herečka a zpěvačka, absolventka brněnské Janáčkovy Akademie, v němčině, která není její mateřskou řečí, ale jazykem její matky. ... Vrcholem koncertu byly „Papirosn“ od Hermanna Jablokoffa (1903-1981), milostná píseň „Dortn is Dortn“a píseň o zloději Avrejmovi, který sní o počestném náhrobku. Zpěvačka posměšně líčí reptající manželky a žehrající tchýně a ani opilý „Rebbe Elimejlech“ nebyl nadneseným, moudrým humorem ušetřen. Velké téma pronásledování a pogromů uchopila interpretka v písni „Unser Schtetl brennt“ s vážnou zdrženlivostí , Nezůstalo jen u srdcervoucích a pronikavých akordů akordeonu, žaloba vedla k požadavku „Nestůj nečinně , uhas oheň!“ Při smířlivé milostné písni se perfektně sladěné trio proměnilo na kvartet. Dcera Frejkové, Marianna Borecká, která se více než o hudbu a jeviště zajímá o biologii, důrazně přispěla svým zastřeným temným hlasem a jiskřící muzikálností.


Foto: Anastasia Poscharsky Ziegler a Marianna Borecká

Františkovy Lázně


Foto: Marianna Borecká

Wroclaw


Foto: Marianna Borecká

2011 Komponovaný večer sestavený z veršů Mariny Cvetajevy.

"...ale především společnou postel! Nechtěl jste říci: propast?"

Scénář a režie: Irena Žantovská,
hudba:Tomáš Reindl,
účinkují: Nela Boudová, Jana Bernášková, Hana Frejková, Slávek Brabec

2010 Jidiš VE TŘECH

s klarinetistou Milanem Potočkem a akordeonistou Slávkem Brabcem.

Akordeon a klarinet jsou nástroje klezmerů, šumařů, kteří hráli v hospodě, na dvoře, na ulici. Jsou bytostně spjaté s židovskými písněmi, dodávají jim nezapomenutelné kouzlo a vytvářejí ojedinělou atmosféru.

2009 Makedonská Opera a Balet, 22.6.2009

2009 „Dobře vykolorovaná" povídka

Kateřina Vlčková
Týdeník rozhlas 1/2009

V cyklu Moderní povídka interpretovala Hana Frejková 20. listopadu na Vltavě v dramaturgii Aleny Zemančíkové a režii Petra Mančala vlastní text Poslední Klémova uklízečka. Známá herečka a zpěvačka (letos v únoru jsme v Osudech mohli poslouchat její vzpomínky Divný kořeny) nás zavádí do mauzolea na pražský Vítkov, kde bylo v padesátých letech uchováváno mu-mifikované tělo našeho „prvního dělnického prezidenta" Klementa Gottwalda.

V ich formě vyprávějící titulní postava o něm familiárně mluví jako o Klémovi. Pokud jde o čistotu, je v jejích rukách v té nejlepší péči;... Maruška, říkají o ní soudruzi, ... vycídí i nevycíditelné. A tak šůruje a šůruje, „protože čistota, ta musí bejt.... Mauzoleum se nám postupně otevírá, ... Děj se skládá z malých střípků, které dohromady vytvářejí zprávu o opakovaném balzamování, podávanou laickým svědkem, řadovou ženou své doby, navíc spolehlivou soudružkou. Vstup na rozhlasové jeviště dal ovšem její postavě punc jedinečnosti.

Devadesát osm zaměstnanců iracionálně pečovalo o jedinou mrtvolu. ...Kdybychom nevěděli, že pisatelka vychází z historických faktů, budeme se nevěřícně smát. Samozřejmá satiričnost jen lehce cinká do posluchačových uší, aniž by rušila něžný a sametový hlas Hany Frejkové. ... Po pár prvních větách už před námi stojí v jasných obrysech drobná, vrásčitá žena kolem padesátky, velmi poctěná jedinečnou, životně důležitou úlohou. Osoba, které symbol komunistického režimu velmi chybí, která k jeho ostatkům vzhlíží jako k svátosti. Už jenom to jeho čelo - symbol velké moudrosti, která plodila úžasné myšlenky. Jaká rána, že zemřel!

Rozhlasová nahrávka je zářným příkladem brilantní práce s hlasem. Autorka bez problémů přechází ostrými střihy z vypravěčky do postavy uklízečky a zpět. Když zjistí, že prezidentovo tělo postrádá ruku, nohu a trup, je z toho tak nešastná, že posluchač slanost jejích zaslzených očí přímo cítí.

Jako podkres jsou použity odpovídající skladby - sborová Internacionála/ minulým režimem „provařený" Pochod padlých revolucionářů, parádemarš Hradní stráže -, které dokreslují dobový kontext.

Poslední Klémova uklízečka umožnila posluchačům nejenom pokochat se krásou mluveného slova, vybroušeným textem a skvostným provedením, ale také připomněla, jak agresivní ideologie dokáže indoktrinovat mozek obyčejného člověka.

2007kniha Divný kořeny – recenze

Mladá Fronta Dnes

rubrika Kavárna 1. 12. 2007
Josef Chuchma

Konečně trochu vím, kým jsem

Divný kořeny - obálka

Herečka HANA FREJKOVÁ sepsala ojedinělý příběh hledání sebe sama a dobývání pravdy o své těžce poznamenané rodině. Otce jí popravili v roce 1952 – po procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem.

O politických procesech padesátých let existuje nejedná publikace včetně memoárových svazků sepsaných obviněnými, kteří přežili (např. Artur London), nebo vdovami po popravených „zrádcích“ (Josefa Slánská, Heda Margoliová). Kniha herečky Hany Frejkové Divný kořeny je jiná hned v trojím ohledu.

Jde o vzpomínky ženy další generace, která průběh procesů vnímala coby dítě sotva školou povinné. Pátrání po tom, co se tenkrát dělo okolo jejího otce Ludvíka Frejky, před zatčením zastával funkci přednosty národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky, pojala systematicky – stala se jakousi amatérskou badatelkou v archivech, jež byly po listopadu 1989 zpřístupněny. A v neposlední řade Frejková kolážovité vyprávění staví jako příběh svého osobního růstu, své – řečeno jazykem jungovské psychologie – individuace, svých „divných kořenů„

Zavrhli jsme se, sakra

„Padesáté výročí procesu s protistátním spikleneckým centrem zamíchalo mými vzpomínkami na dětství... na tu hrůzu, která se tehdy udála před mýma sedmiletýma očima... na rodiče, kteří to všechno nepochybně mysleli upřímně, kteří mě milovali a přáli si pro mne jen to nejlepší. Paradoxně já jsem se celý život trápila vinou. Vinou za to, že jsem uvěřila, že můj tatínek – dětsky řečeno – je zrádce a že ho ve vězení v Anglii přemluvili, aby se stal špionem',“ začíná Frejková svoji knihu a zhruba o osmdesát stránek dál dodává: „Onoho osudného večera mi bylo řečeno, že můj otec je zrádce. A tak jsme se navzájem zavrhli. Zavrhli jsme to nejpodstatnější v životě lidském, základní hodnoty, které určují smysl života, zavrhli jsme etiku, prařád. Ještě teď brečím jako kráva, nejradši bych to ryla do papíru, až bych ho protrhla, jak mě to bolí! Hodilo nás to do mlýnského kola a rozemlelo.„

Pro připomenutí: v listopadu 1952 proběhl proces s komunistickými „spiklenci„ jedenáct z nich dostalo trest smrti (včetně generálního tajemníka KSČ Slánského) a tři doživotí; až na dva byli ti muži židovského původu včetně Ludvíka Frejky (nar. 1904). Ten se původně jmenoval Ludwig Freund, jeho rodina sídlila v Liberci. Před nacisty emigroval do Anglie. V lednu 1945 se v Londýně jemu a jeho ženě, prvorepublikové herečce, původním jménem Elisabeth Henke-Warnholtz (1907-1990) a pocházející z Hamburku, narodila Hana. Po válce se rodina těchto přesvědčených komunistů vrátila do Prahy. Z ní byly matka a dcera po otcově popravě vyhnány do Sudet. Matka pracovala v textilce, dcera chodila do školy. V roce 1963, po rehabilitaci otce, se do Prahy směly vrátit. „Vyhnanství způsobilo, že přestože jsem se narodila v Londýně, stala se ze mě holka z vesnice, která se bála vlízt do páternosteru. Potýkala jsem se s novou situací a můj prapůvodní pocit viny mi to ztěžoval čím dál víc. A tak místo abych si užívala ,navrácení' do Prahy, potýkala jsem se se svou duší, snažila jsem se dobrat podstaty svého já, můj mladý život vlál ode zdi ke zdi, přes pití, deprese, LSD... protesty všeho druhu.„

Nicméně herectví na JAMU Hana absolvovala (1967), prošla divadly v Karlových Varech, v Kladně i v Praze, deset let – za normalizace jak jinak, než na zapřenou – docházela na psychoanalýzu, vdala se, vystoupila ze stálého angažmá, porodila dvě dcery. Pozvolna začala žít za sebe i pro sebe, bez rozleptávajících výčitek, s vědomím vlastní ceny a cesty. Kniha Divný kořeny je toho svědectvím i stvrzením.

Antonín musel věřit

Divný kořeny se pohybují na rozhraní mezi memoáry, konfesí a autoterapeuticky motivovaným doznáním. Pisatelka si je vědoma, že jen když na sebe všechno „vybalí„ tak to má cenu. Nespisovná koncovka v titulu publikace poukazuje ani ne tak na to, že Frejková se nezdráhá použít – nikoliv často, ale právě proto funkčně! – jazykové exprese, nýbrž zejména na to, že bilingvní či spíše rovnou několikajazykový svět jejích rodičů se srazil s vírou v komunismus a s terorem dějin a výsledkem z toho pro Hanu bylo, že se naučila pouze česky, a to ještě „divně„ s ne vždy správným používáním kupříkladu idiomů.

Na originální nervnosti knihy se značnou měrou podílejí citace z archivních materiálů: ze sledovaček StB, z výpovědí vyšetřovatelů, kteří se několik let po monstrprocesu se Slánským a spol. museli před komisemi zpovídat (ne však trestně zodpovídat!), z rozličné korespondence včetně dopisů matky státním představitelům i z odpovědí jí. „... je mnoho věcí, kterým by člověk nejradši nevěřil, kdyby jim věřit nemusil,“ napsal 14. června 1952 Antonín Zápotocký Hanině matce.

Ke knize Frejkové mám slova značného uznání s následujícími výjimkami. Nechápu, proč nakladatelství tu knihu lépe neprodá na její záložce – stačilo by o obsahu podat základní, dobře formulovanou informaci. U některých reprodukcí dokumentů a fotografií evidentně chybějí popisky. A text historika Pavla Žáčka je daleko více lektorským posudkem než doslovem. Že však Divný kořeny jsou knihou více než netuctovou, o tom nemůže být pochyb.(jch)

Divný kořeny
Hana Frejková. Doslov napsal Pavel Žáček, fotografie archivních dokumentů pořídila Blanka Lamrová. Torst, Praha 2007,180 stran, doporučená cena 199 korun.


Magazín klubu Vltava

zima 2007
čtvrtletník posluchačů a příznivců
stanice Český rozhlas 3 – Vltava

Osudy – rozhlasové memoáry
Hana Frejkvoá: Divný kořeny

Divný kořeny

Hana Frejková se narodila jako Hannah Elisabeth Freund v roce 1945 v Londýně. Ve své knize Divný kořeny píše, že žádné z těch jmen nikdy nepoužila.

Rodiči Hany Frejkové byli herečka Elisabeth Warnholtzová, narozená v Hamburku, Němka, která od roku 1945 po zbytek života žila v Čechách, a Ludvík Frejka, původním jménem Ludwig Freund, narozený v Liberci, původním povoláním novinář, popravený 3.12.1952 v politickém procesu. Byl národohospodářem, politickým činitelem a publicistou... ...Hlavní líčení inscenovaného procesu probíhalo ve dnech 20.-27. listopadu 1952. Ludvík Frejka v něm byl obviněn z velezrady a špionáže, jedno z obvinění bylo i to, že chtěl prý vytvořit tzv. „evropskou federaci„ Byl odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven.

Hana Frejková ve své knize píše: „Výsledek byl, že byl oběšen, máma se celý život trápila a já jsem se zmítala ve vinách. Doplatili jsme na to hlavně my, kteří jsme se měli tak rádi, naše malá rodina, která se osudově ocitla v objetí drtících kamenů.„

Hana Frejková píše o tom, jak v sedmi letech ztratila veškeré kořeny a rodinnou kontinuitu. S matkou byly vystěhovány z pražského bytu, žily v podmínkách vyhnanců. Matka přestala používat němčinu, dcera se jí ani nenaučila...Kniha Divný kořeny obsahuje množství citací z rodinných dokumentů i ze soudního spisu a z materiálů, které zpřístupnil archiv Státní bezpečnosti. Její hlavní tematickou linií je však osobní linie samotné autorky, jejího hledání sebe samé, vypořádání ... Ludvík Frejka reprezentoval mezi odsouzenými k smrti trojí provinění: byl žid, polemizoval se sovětskou ekonomickou cestou a navíc byl Němec. Na jeho příkladu bylo jasně dáno varování, jací lidé v komunistické politice zemí sovětského bloku prostě nebudou.

Hanu Frejkovou dnes můžeme slyšet na koncertech jako zpěvačku šansonů v jiddiš a vidět na jevišti Divadla v Dlouhé. Ve své knize, z níž bude číst v cyklu Osudy, píše: „Tatínek odešel, když jsem měla sukýnky krátké, a vrátil se tím vyprávěním až teď, když už mám sukně dlouhé...

Alena Zemančíková


Roš chodeš

Věstník 12/2007

Frejkové cesta časem

Narodila se v Anglii, rodiče uprchlí před nacisty, kteří pak jejímu otci vyvraždili zbytek rodiny. Otec byl ekonom, po válce mohl žít kdekoli, ale zvolil si zemi, v níž ho o pár let později jeho kolegové a přátelé v noci přepadnou, uvězní, obviní ze spiknutí a nakonec popraví. Jeho popel rozsypou pod kola aut na okresní silnici. Jí je v té době sedm let. Známí se jí vyhýbají, jednou v noci ji a její matku esiébáci naloží na náklaďák a odvezou do vyhnanství. Po čase vyjde najevo, že otec nebyl spiklencc, ale sám se stal obětí spiknutí svých přátel. Ti pod tlakem času postupně přiznávají, že se stala chyba, ale vinu necítí. Cítí ji však jedna z obětí. „Zavrhli jsme to nejpodstatnější v životě lidském, základní hodnoty, které určují smysl života, zavrhli jsme etiku, prařád,“ vzpomíná Hana Frejková po letech ve své knize Divný kořeny, kterou právě vydalo pražské nakladatelství Torst. „Ještě teď brečím jako kráva, nejraději bych to ryla do papíru, až bych ho protrhla, jak mě to bolí! Hodilo nás to do mlýnského kola a rozemlelo... Celý život jsem se trápila tím, že jsem uvěřila, že můj tatínek je zrádce.„

Tragická zápletka, spiknuli, justiční vražda, osudové zvraty a rozhodnutí, nevinné dítě uprostřed katastrofy, dokonce i chór (který tu reprezentují zástupy donašečů a fízlů) -ten příběh má opravdu něco z antického dramatu, jak to autorka trochu ironicky naznačuje. Jen jako by dramaturgem byl Kafka či Ionesco...

Hana Frejková čekala půl století, než se odvážila vydat zpátky v čase až k té sedmileté holčičce, a ještě trochu dál. ... vypráví, co si pamatuje, ale její vzpomínky jsou pro ni jen jednou z cest, po nichž se vydává při své pátrací misi. Na jiné cestě vyhledává po světě příbuzně a známé, na další pátrá v archivech, na jiné skládá kostrbatě úlomky svých nálezů a snaží se je hodnotit. Je to právě kompozičně vděčný motiv cesty a takřka detektivního pátrání, co drží text pohromadě, je jeho hybnou silou, udržuje autorku a občas i čtenáře v napětí. Autorka určuje směr a povahu pátrání, sama se ho účastní a zároveň ho hodnotí, je tedy objektem i subjektem dění. Jinak to být nemůže, když víme, čeho se její hledání týká.

Frejková na své cestě časem zjišuje s údivem, že neví nic o zázemí života svých rodičů, není si jista svým jménem, mateřským jazykem, národností, místem v zemi, kde žije... To celé zní jako zadání pro hloupý televizní seriál, ale pro autorku je to zadání jejího života. Věříme jí, že potřebuje víc než kdo jiný najít „sama sebe„ trochu pevné půdy pod nohama. „Vztahy v naší rodině byly absolutně nenormální, náš život byl prosáklý vinou, a ta pod povrchem neustále existovala a držela nás v totalitních kleštích,“ říká. „Já se k té vině chci přiznat, chci obvinit své rodiče a zároveň je chci ospravedlnit vyprávěním o nich. o jejich životě, o mém živote, o tom, jak se stát jedincem, který má právo žít ve společnosti a na místo na slunci!„

Frejková měla v ruce téma na román, ale něco takového evidentně nebylo její ctižádostí; chtěla podat svědectví a to se jí povedlo mimořádně dobře a důvěryhodně. Jde totiž na věc opačně, než bývá u nás zvykem. Svou cestu proti toku času nepodnikala pro publikum, ale aby si „sama sobě odpověděla na otázku, jak se to všechno mohlo stát„ Nehledá jako mnozí jiní ospravedlnění v okolnostech doby, nezajímá jí vina ostatních: hledá a snaží se posoudit míru viny svojí a svých nejbližších. Pokud dochází k nějakým závěrům, nechává na čtenáři, jestli je přijme.

Její kniha tak naznačuje jeden ze způsobů, jak by mohlo vypadat to věčně omílané vypořádání se s minulostí. Fakt, že to lze udělal věrohodně ještě po padesáti letech, působí povzbudivě.

Tomáš Pěkný

2008 Divadelní noviny

roč. 17/1, 8. ledna 2008

Pozdravuje tě nějakej pán... taky mu pověsili tatínka

Být potomkem k smrti odsouzeného komunisty v politickém procesu padesátých let – navíc v procesu hlavním, s takzvaným protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského – je celoživotní stigma, s kterým se nelze vyrovnat. Jednání a postoje rodičů jsou z dnešního pohledu nepochopitelné, osudy neproniknutelné a konce zoufalé. A byli odsouzeni k smrti, či později -vesměs podivně a polovičatě – rehabilitováni. Jejich zmrzačené životy a životy jejich manželek jsou plné bolesti a nesmytelných krvavých skvrn. Stigmata postižených celý život v sobě nesou i jejich děti. Traumata to jsou jistým způsobem dokonce hlubší, nebo k nim přišly bez jakýchkoli vlastních přičinění a dodnes nechápou, co se vlastně stalo, kdo ve skutečnosti jejich rodiče byli a proč jeden z nich skončil na popravišti.

Letos to budou čtyři roky od padesátého výročí procesu se Slánským a já jsem se tím vším prokousala. Konečně jsem našla odvahu se do toho ponořit, zjistit, jak to bylo. Možná proto, že mi nic jiného nezbylo, možná jsem to nechtěla nechat neukončené. Celý ten příběh, ty smutky, zápasy, zastavení, kolísání, beznaděje.

Herečka Hana Frejková se narodila 17. ledna 1945 v Londýně. Její matka Alžběta (1907) pocházela z významné hamburské obchodnické a podnikatelské rodiny Rupertiů. Koncem dvacátých let vystudovala v Berlíně soukromou hereckou školu u Elke Grüningové, získala Cenu Maxe Reinhardta udělovanou nejlepším absolventům divadelních škol v Německu a odjela hrát do Nového německého divadla do Prahy, kde působila až do začátku druhé světové války. Pod dívčím jménem Elisabeth Warnholtz vystupovala v hrách Wedekinda, Goetha, Moliera, Katajeva, Dantona, Strindberga, Hauptmanna. V polovině třicátých let získala československé občanství a vstoupila do KSČ. Z republiky prchla před Hitlerem posledním možným spojem – vlakem vypraveným z Wilso-nova nádraží 15. 3. 1939. Kufry jí nesl její švagr, důstojník wehrmachtu, který ten den ráno vstoupil s armádou do Prahy a přišel svou příbuznou navštívit. Za dvě hodiny po něm přišlo pro ni gestapo. Švagr – „milý hoch“ – pak zemřel při prvním útoku na SSSR v roce 1941. Ona se v emigraci ihned zapojila do protifašistického odboje.

Otec Hany Frejkové Ludvík, původně Ludwig Freund, se narodil v roce 1904. Byl žid, pocházel z lékařské rodiny německých Čechů žijících v Liberci (většina z příbuzenstva skončila za války v koncentrácích), studoval v Berlíně a na London School of Economics. Už v mládí se stal komunistou... Válku strávil v Londýně, kde spolupracoval s Benešovou vládou. Po válce vstoupil do vysokých funkcí ÚV KSČ jako národohospodář, v letech 1948-52 byl přednostou národohospodářského oddělení Kanceláře presidenta republiky, tedy Klementa Gottwalda. 31. ledna 1952 byl zatčen, v listopadu v hlavním procesu se Slánským – spolu s deseti ostatními – odsouzen k smrti a 3. prosince popraven. Odsouzený byl předveden v 5.01 hod., s výkonem trestu bylo započato v 5.03 hod., mistr popravčí hlásil, že výkon byl proveden v 5.05 hod., lékař hlásil, že smrt nastala v 5.10 hod., odsouzený před výkonem trestu nic neprohlásil, cituje Frejková z dokumentu, který získala během polistopadového mapování historie a kořenů své rodiny. Toto své hledání, objevování, svou bolestnou pozdní cestu za otcem a matkou, v podstatě ale za sebou samou, za svou minulostí, již tragické události uzavřely až kamsi do jejího podvědomí, popisuje v právě vydané knize Divný kořeny (Torst 2007). Je to burcující a zároveň rmutné čtení. Děsivé byly osudy, o kterých píše. Děsivě vyvrácené byly ale také osudy jí samé...

...I tak vystudovala gymnázium a nastoupila do mosteckého divadla jako elévka-osvětlovačka. Hana vystudovala po roce 1963 JAMU ... Profesionální herečkou – dnes na volné noze – je dodnes. Její život vlál ode zdi ke zdi, přes pití, deprese, LSD... protesty.

Ve své knize se s maximální otevřeností vyznává ze svých traumat. Před čtenářem formou detektivního pátrání postupně odkrývá historii své rodiny, komentuje ji a často se k ní i kriticky či s velkými otazníky vyjadřuje. V českém prostředí jde o ojedinělou knihu, víceméně novelu s dokumentárními prvky, zachycující tragédie doby padesátých let, jejich geneze i důsledky, z pohledu dítěte a později nevinné oběti. Čtení je to fascinující. Takové příběhy je třeba znát. Jen skrze ně se lze aspoň zčásti dobrat k neprostupné, nepochopitelné historii druhé poloviny dvacátého století této země a nás – jejích dětí.

Pohybovala jsem se na okraji společností, kde jsem směla jen přežít. Pocit viny mě stále držel v kleštích. /.../ Já se k té vině chci přiznat, chci obvinit své rodiče a zároveň je chci ospravedlnit svým vyprávěním o nich.

Vladimír Hulec


Právo

7. 2. 2008

Kořeny Hany Frejkové

Herci se celou svou duší snaží být výjimeční, jiní. A já jsem se celý život pokoušela být normální. Měla jsem těch výjimečností plný zuby, poznamenává v biografické zprávě nazvané Divný kořeny (vydal Torst).

Cesta do hlubin osudů
Na stopětasedmdesáti stránkách té knihy se jí prostřednictvím vlastních vzpomínek, vyhledáváním příbuzných v cizině, probíráním rodinné korespondence, ale především doslova detektivním pátrání v archivech ministerstva vnitra podařilo proniknout do dramatického a tragického osudu svých rodičů.

Motiv byl zprvu zcela osobní: Chtěla jsem se dobrat toho, jací byli mí rodiče a proč to udělali, tedy proč mi to udělali? Potíž byla v tom, že svého otce vlastně nestačila poznat a cesta za pochopením matky byla svízelná a bolestná.

Co nestihli nacisté, stihli komunisté
Tak tedy fakta. Hana Frejková se narodila v lednu roku 1945 v Londýně jako dcera emigrantů, kteří museli utéct před Hitlerem. Její matka pocházela z obchodnické německé rodiny, ale působila v Novém německém divadle v Praze a žila jen divadlem a komunistickou stranou. Otec Ludvík Frejka (vlastním jménem Ludwig Freund), původem z židovské liberecké rodiny, také zapálený komunistický intelektuál a od roku 1948 přednosta národohospodářského oddělení Kanceláře prezidenta republiky, byl v roce 1952 v inscenovaném procesu s tzv. spikleneckým centrem popraven.

Tátu, jak známo, řidiči rozprášili spolu s ostatními popravenými. Jejich popel naházeli na vozovku, protože jim to klouzalo, čteme na straně 78.

Sedmiletou Hanu a její matku čekalo vystěhování do pohraničí. Až v roce 1963, kdy byl Ludvík Frejka rehabilitován, se mohli vrátit zase do Prahy. Čas šel dál, byl tu invazní rok 1968, normalizační léta a pak sametový rok 1989. Ty to teď budeš mít těžký, holko, když jsi dcera komunistů! byla jedna z posledních vět její matky v nemocnici v roce 1990.

Tak to chodí
A poslední věta té nestýskavé, věcné a právě tím působivé knihy Divný kořeny zní takto: Když bylo naší Marjánce třináct let… ocitla se v Londýně na naší ambasádě a poslala mi takovouhle esemesku: Pozdravuje tě nějakej pán, už sem zapomněla, jak se menuje, má fousy, taky mu pověsili tatínka a teď je tady v Anglii programátorem. Díky, Marjánko, bez téhle esemesky bych tentokrát sotva mohl skončit slovy: Tak to chodí.

Pavel Šrut, Právo


Divadelní noviny

4. 3. 2008

Knížku herečky Hany Frejkové (1945) Divný kořeny (Torst, Praha 2007) už DN pochvalně recenzovaly. Vltava od 18. 2. přinesla její autorskou interpretaci ... V tradiční rubrice Osudy (všední dny v 11:30) bylo četbě vyhrazeno nadstandardních 10 pokračování, ale výběr, citlivě pořízený Alenou Zemančíkovou a Mílou Ruzhovou, ukázal, že to stálo zato, především zásluhou neokázalého výkonu protagonistky, s jejíž rodinou se život opravdu nemazlil.

...

Rodiče ji začali vychovávat na Češku, ačkoli mezi sebou musili mluvit německy. Otec si počeštil jméno z Ludwiga Freunda na Ludvíka Frejku a zapojil se do budování socialismu v ČSR. A maminka se začala, spolu s dcerou, učit česky. Už v roce 1952 byl L. Frejka popraven v rámci „Procesu s protistátním spikleneckým centrem...“. Následovalo dlouhodobé martýrium zbytku rodiny. Zároveň ale posluchač slyší, že jeden záměr neblahým rodičům rozhodně vyšel. Vychovali z dcery „Češku jako poleno“, která dokonce tento svůj přerod celoživotně potvrzuje jako vynikající herečka. A teď dokonce i jako autorka strhující české knížky.

Petr Pavlovský


TVAR 09/08

Hledání minulého času

Hana Frejková: Divný kořeny Torst, Praha 2007

...Divný kořeny nejsou „non fiction“, životopis autorčiných rodičů a obraz jejich veřejného působení, jaký by mohl napsat dejme tomu Pavel Kosatík, a není to ani autobiografie Hany Frejkové. Je to literatura se vším všudy, nikoli suchá zpráva. Do sdělovaných faktografických údajů autorka neustále vstupuje konkrétními vzpomínkami z dětství, kdy žila s matkou v Janově, ze studentských let i z prvních dob hereckého působení, vypravuje o cestách do Hamburku a Londýna, řeší problém, kam uložit urnu s maminčiným popelem, a povídá si se svým počítačem. Ctenář se občas zasměje (třeba když Frejková své poznání, že v každé době naráží na obtíže, komentuje švejkovským „Jak je jednou člověk nepohodlnej, tak je nepohodlnej pořád“), ale častěji mu při četbě stoupá do očí vláha. To, že kniha působí bezprostředně a upřímně, je samozřejmě dáno autorčiným jazykem. Je to spisovná čeština s občasným vědomým sklouznutím do tvarosloví a slovníku češtiny obecné, jak to naznačuje i titul knihy. Zkrácený text své knížky uvedla sama Hana Frejková v rozhlasovém cyklu stanice Vltava Osudy, ale i při četbě jako bychom slyšeli její živé vyprávění.

Několikrát se v knize vracejí pochybnosti o tom, k jaké národnosti má autorka sebe samu zařadit, když oba rodiče byli původně Němci, a otec navíc žid a „Deutschböhme“. Tyto úvahy jsou leitmotivem knížky. Přestože ráda užívá lidových rčení (voči jako tenisáky, koukala jsem jak čerstvě vyvoraná mys) a umí parafrázovat citáty z Járy da Cimrmana, tvrdí Frejková, by spíš žertem, že jí ještě v dospělosti nebyly zcela jasné některé naše idiomy   prý proto, že její matka, která do důvěrných hloubek češtiny nikdy nepronikla, na ni v raném dětství většinou mlčela. Pátrání po své národní příslušnosti shrnuje do věty „...já jsem prostě já, mix, který jsem nějak splácala dohromady. Ale nakonec splácala!“ Její Divný kořeny dokazují, že vedle talentu hereckého a pěveckého má i vlohy literární, umí dobře psát, a to česky. Myslím proto, že nebude nic namítat, vztáhneme-li i na ni to, co o sobě v závěru jedné básně z třicátých let napsal Otokar Fischer: „... dostal jsem klíče k nejednomu z bytů, //jejichž počet je velký velice. / Ale vlast mám jednu, vlast Kytice.“

Jiří Rambousek


Babylon XVII/6

Tatínek byl zrádce

...Úvahy a vzpomínky Hany Frejkové se prostupují s autentickými dokumenty, které autorka získala z policejních archivů. Zpotvořená řeč dokumentů a protokolů Státní bezpečnosti, vězeňská korespondence rodičů, běžné úřední zprávy: to všechno hraje v záměru autorky významnou roli. Jazyk jako prostředek komunikace se dostává kamsi za možnosti rozumového vnímání. Hana Frejková si je tohoto faktu vědoma a sama se zřejmě naučila spoustu věcí vnímat spíš intuitivně. I její kniha je taková spíš „intuitivní“, jemně nahozená, jakoby nedořečená. Nikoliv ze strachu z pravdy, nikoliv z nedůslednosti, ale spíš kvůli nemožnosti některé věci opravdu pochopit. S

Stanislav Škoda

2006 Maškaráda aneb Fantom opery

Divadlo v Dlouhé, Terry Pratchett: Maškaráda aneb Fantom opery, režie Hana Burešová

Maškaráda aneb Fantom opery

2005 Podvíní

foto - Martin Patočka

2005 3+1 s Donutilem

z filmu 3+1 s Donutilem

2004 Snowborďáci

Z kritik, 2004
... Do kin přichází konečně český film, který se pro generaci náctiletých může stát fenoménem. Snímek Karla Janáka Snowborďáci navazuje na tradici horských komedií, přitom je moderní, lehce romantický a nešetří vtipem...

Snowboarďáci

2004 Devět bran

V roce 2004 zpívala na festivalu Devět bran ve skupině “Duo in Three„ Ke spolupráci přizvala houslistu Alexandra Schonerta.

festival Devět bran

2004 Mine-Haha

Mine-Haha

2003Písně v jidiš, provázeny židovským humorem

Duo Hana Frejková a Michal Hromek

Vzájmu těch, kteří jsou dosud nepopsaným listem papíru, spěchám, abych hned na začátku zdůraznil: jidiš a hebrejština jsou dva naprosto rozdílné jazyky. Znalost je dnoho z nich neposkytne nikomu ani základní znalost druhého. Ovšem, jidiš používá písmena hebrejské abecedy, používá i značnou míru hebrejských slov a píše se – podobně jako hebrejština – zprava doleva. Ale v zásadě se jidiš a hebrejština od sebe liší právě tak, jako angličtina a francouzština; tyto dva jazyky mají rovněž společnou abecedu, mají velmi četná společná slova a oba se píší zleva doprava. “Jidiš“ také není synonymem k “židovský„ “Jidiš“ je název jazyka. “Židovský“ jazyk neexistuje. Židé nemluví “židovsky“ právě tak, jako Kanaďané nemluví kanadsky nebo baptisté baptisticky. Ale nezalhávejme si: v evropských zemích se používá “židovský“ jako synonymum pro “jidiš„ Koneckonců, “jidiš“ pochází z německého “jüdisch„ což znamená “židovský„ a i v samém jazyce jidiš znamená toto slovo “židovský„ Nezbývá, než některé skutečnosti prostě přijmout.

(Z knihy Leo Rostena: Jidiš pro radost v překladu Oty Ornesta)

Kouzlo jazyka jidiš ožívá v tradičních písních, které vznikaly většinou na přelomu 20. století. Vyprávějí o lidských radostech a strastech s ironií, vtipem, ale i nostalgií. Hana Frejková provází koncert židovskými rčeními, vtipy a také pomocí knihy Jidiš pro radost, jejíž slovník umožňuje vysvětlit některé výrazy tohoto ojedinělého jazyka.

Autoři písní jsou v mnoha případech zapomenuti a jejich osudy se ztrácejí v osudu dějin. Například Herrman Jablokoff, autor písni Papirosn, která vznikla v Oděse, během občanské války, odjel později do Turecka, kde jeho stopa končí. Dortn, dortn je sice píseň milostná, ale stala se prý za 2. světové války hymnou sovětských partyzánů, mezi nimiž bylo hodně židů. Co píseň, to pořběh, který oslovuje většinu z nás.

2003 Z rozhovoru s Irenou Douskovou pro časopis Maskil

Zpíváte s kapelou Prager Tandlmarkt, před dvěma lety jste vydali stejnojmenné úspěšné album. Jak dlouho vaše spolupráce trvá?
S Prager Tandlmarktem zpívám poslední tři roky, ve složení housle,klarinet, akordeon, kytara, basa. Jedním z vrcholů naší spolupráce byl loňský podzim, kdy jsme s úspěchem vystoupili na festivalu Pražská sezóna, v Paříži. Co se týče posledních aktivit, na podzim jsem připravila vlastní recitál s kytaristou a skladatelem Michalem Hromkem. Kromě písniček přidávám oproti vystupování s Prager Tandlmarktem trochu víc mluveného slova. Využívám knížku Leo Rostena: „Jidiš pro radost“. Jidiš výrazy, které se objevují v písních, přibližuji divákům skrze židovské anekdoty a podle ročního období a aktuálních svátků obmeňuji texty – vyprávím třeba chanukovou nebo teď v poslední době purimovou povídku. Dělám vlastně takovou osvětu.

Všechny písničky jsou v jidiš nebo zpíváte i hebrejsky?
Ne, hebrejsky nezpívám. Jidiš zpívám proto, že tomu absolutně rozumím – je to vlastně takový kompromis mezi mým židovským otcem a německou maminkou. U nás doma se mluvilo německy, já sama to pořádně neumím, protože moji rodiče se rozhodli, že ze mě udělají Češku. Celý život jsem se domnívala, že umím absolutně perfektně česky. Můj manžel mě přesvědčil o opaku. Například donedávna jsem si myslela, že “sednout někomu na lep“ znamená sednout mu na lebku, nebo onehdy jsem o někom řekla, že něco “udělal na kolenou“ a všichni se mi vysmáli, že mohu jedině říct “na koleně.
Pravdou také je, že já se vlastně mezi lidmi pohybuji spíš na základě pocitu, slova pro mě tolik neznamenají. I můj způsob herectví je takový. A má moje postava sebevětší špalky textu, příliš mě to nevzrušuje. Čekám vždycky na ten okamžik, kdy pochopím, kdo to je, jakou má duši. Pak už mi jdou i ta slova sama od sebe.

Od loňského března hrajete spolu s Igorem Šebem a Kateřinou Duškovou v kabaretu „A žije život“, v režii Olgy Struskové. Můžete o tomto představení říct něco bližšího?
Je složen ze scének, skečí a písní,jak českého, tak i německého kabaretu, které se hrály během druhé světové války v Terezíně. Název má podle Švenkova kabaretu „A žije život!“. Mluví a zpívá se v něm jak česky, tak německy, což odpovídá historické skutečnosti, kdy byla na tomto malém kousku země násilím koncentrována mnohojazyčná společnost.Zároveň to navazuje na česko-německo-židovskou společnost v předválečné Praze. Autorem této podoby představeni je Kobi Luria, rodilý Izraelec, muzikolog, který celý kabaret na základě mnoha setkání s pamětníky sestavil. Pražská premiéra byla v divadle Na prádle a momentálně nejčastěji vystupujeme ve vinohradském Vikadle.
Shodou okolností jsem znala obě dvě dámy, které v terezínském kabaretu účinkovaly. Vavu Schönovou z doby, kdy sem přijížděla po revoluci a já četla na literárních večerech z její knihy „Chtěla jsem být herečkou“. Ale ještě víc, osobně, jsem poznala tu druhou paní – Kamilu Rosenbaumovou.
Kamila Rosenbaumová byla před válkou choreografkou u V+W, prošla Terezínem, přežila a po válce se vdala za ing. Gutha. Měli dvě dcery, které obě emigrovaly. Znala jsem ji velmi dobře a měla jsem ji strašně ráda. Dokonce jsem se s ní chodila radit se svými problémy. Byla pro mě jednou z osobností, které mě v životě hodně ovlivnily. Takže, kdykoli na kabaret myslím, myslím zároveň na ni, jako na blízkou přítelkyni. Byla mi blízká natolik, že mi v některých věcech dokonce nahrazovala maminku.
Když jsem tu roli studovala, přemýšlela jsem o čem ta hra asi tak je… Já si totiž myslím, že vždycky je nejdůležitější, aby to člověk dokázal pojmenovat jednou prostou větou. Já jsem ji nazvala: Jak prožít život bez sebelítosti. Tohle je krédo té hry, které přesahuje až do současnosti. Kdyby člověk vždycky dokázal svoje bolesti, starosti a problémy řešit bez sebelítosti, by to bylo úžasné! A oni to dokázali i v době, která byla tak hrozná.

     Ptala se Irena Dousková

2002 A žije život

Kabaret A žije život

Kabaretní představení

Z kritiky, listopad 2002
... Česká verze gettorevue “A žije život!“ má podtitul “Klub ztracených talentů„ čímž připomíná všechny terezínské umělce, kteří za nelehkých okolností dokázali vytvářet neobvyklé kulturní hodnoty ... představení se setkalo s velkým ohlasem u diváků...

Z kritiky, 2003
... Sešli jsme se ve Vinohradském kavárenském divadle na kabaretním představení “A žije život!„ Zcela zaplněný sálek měl možnost zhlédnout scénky a písně, které se hrály v terezínském gettu. Celou tu dobu jsem přemýšlel, jak bych se zachoval já. Taky bych měl sílu se smát? ... I proto stojí za to, že jsme mohli ocenit výkony dnešních protagonistů a smeknout před silou protagonistů tehdejších...
     B.Šír

2000-2002 Jeptišky II

Jeptišky II

Z kritiky, 14.2.2000
... Přes dvacet minut dlouhým potleskem odměnili diváci tým režiséra Miroslava Hanuše na konci premiéry nového muzikálu “Jeptišky II“ ... inscenace rozhodně není nastavovanou kaší z prvního dílu...

Z kritiky, 18.2.2000
... Dámské kvinteto ukazuje naplno širokou škálu svého muzikálového herectví, hraje, zpívá, tančí s obrovským nasazením. Matka představená – Hana Frejková – je výborná nejen v monologu O bratrově ožehnuté Zet, ale skvěle i zpívá...


2000 Písně v jidiš – Prager Tandlmarkt

V letech 2000 – 2003 zpívá s hudební skupinou Prager Tandlmarkt. V roce 2000 s ní natočila stejnojmenné CD Prager Tandlmarkt

Skupina vznikla z hudebníků, kteří mají blízko k židovské kultuře a zabývají se touto tématikou již mnoho let. Zaznamenala mnoho změn co do obsazení i co do počtu hráčů. Obsazení vychází z tradičního kletzmerského pojetí (housle, klarinet, konstrabas, akordeon) doplněného o potřeby moderní instrumentace. Od r. 2002 koncertuje pod vedením Zdeňka Zelby (housle) v obsazení klarinet, akordeon, kytara, kontrabas. Texty zpívá v jidiš Hana Frejková.

Hana Frejková se skupinou

Repertoárem v aranžmá Z. Zelby jsou židovské, často tradiční písně, které většinou vznikaly na přelomu století a jejichž někteří autoři jsou zapomenuti. Mají své ojedinělé osudy a jejich obsah vypráví o strastech i radostech židovského národa. Například Herrman Jablokoff, autor písně "Papirosn", která vznikla v Oděse, během občanské války odjel později do Turecka a tam jeho stopa končí. "Dortn, dortn" je sice píseň milostná, ale stala se prý za 2. světové války hymnou sovětských partyzánů, mezi nimiž bylo hodně židů.
Obsazení : H. Frejková – zpěv, Z. Zelba – housle, M. Kostiuk – klarinet, M. Hromek – kytara, P. Drešer – akordeon, M. Zelenka – kontrabas.

Z kritiky, Hudební rozhledy:
... Hana Frejková je mezi ctiteli šansonů dobře zavedena, soubor dvanácti písní nahrávky však dovoluje pochválit bohatý výrazový rejstřík, jemné rozlišování žánrových nuancí a hlavně – primární muzikálnost...
     Jan Šmolík

1999-2003 V očích hledej duši

V letech 1999-2003 monodrama V očích hledej duši izraelské autorky Navy Semel v režii O. Struskové. Jde o příběh matky, která připravuje svého syna, postiženého Downovým syndomem, na první školní den, a rekapituluje svůj život s ním.

Z kritiky:
... V závěru představení si uvědomíme že to,co potřebují tyto věčné děti je láska a pochopení. Celkový zážitek umocňuje vynikající výkon Hany Frejkové, které k našemu velkému překvapení sekunduje Tomáš Tkalcovský,který je s postavou Jotama spřízněn stejným osudem ...

V očích hledej duši

1998 Přehmat

film Přehmat

1998-2002 Jeptišky I

Jeptišky I

Muzikál Dana Goggina

Z kritiky, 15. 6. 1998
... V “dobročinné šou u příležitosti uctění památky našich nedávno zesnulých sester„ plné laskavého, někdy i černého humoru, hraje zpívá a tančí kvinteto hereček. Hana Frejková jako matka představená Mary Regina podává výborný výkon (exceluje ve svém rozesmátém monologu)...
     Jiří A. Svoboda

Z kritiky, 18. 6. 1998
... Úplně vyprodaná premiéra, to není v Příbrami obvyklý jev. Diváci jakoby vycítili, že se výborně pobaví... Jednotlivá čísla mají razanci, vtip a patřičný šmrnc. Vše je v neustálém pohybu, herečky velmi dobře využívají prostoru, taneční čísla jsou výborně secvičena...

MF Dnes, 25. 6. 1998
... Divadlo zaznamenalo téměř půlhodinový potlesk a dvacet opon. Velký zájem je o všechny reprízy. Návštěvnost nejde srovnat s žádnou inscenací uvedenou v poslední době...

Z kritiky, 29. 6. 1998
... Takové obecenstvo soubor ještě nezažil a naopak, takové představení ještě příbramské divadlo publiku nenabídlo. Dobře počítáno na dvacet opon a skoro třcet minut herecké děkovačky, přídavků a nadšení a spontáního smíchu, téměř frenetického potlesku. To resumé čtvrteční premiéry...
     Z. Brožová

1996-1998 Just another blasted love song

Inscenace Just another blasted love song od Marka Cornera, uváděná v česko-anglické verzi, podobně jako předchozí hra Enola (1995), která byla nastudována k 50 výročí konce války.

Z kritik:
... V Praze působí několik anglicky hovořících divadelních souborů, ale jako by se o nich téměř nevědělo. Je to zvláštní, když na jedné straně želíme naší multikulturní minulosti a na druhé straně nás nechávají lhostejné různé spontánní a velmi samorostlé kulturní aktivity anglicky hovořících spoluobčanů

Podobné otázky musí napadnout každého, kdo zhlédne bilingvální divadelní skupinu, která si říká EXPOSURE a představila se novou inscenací v sklepním prostoru Studia Labyrint. Hru JUST ANOTHER BLASTED LOVE SONG (Jenom další ztracená milostná píseň) napsal v Praze již čtvrtý rok žijící Mark Corner, režíroval ji Michael Halstead. Je to po dlouhém čase původní hra vzniklá z domácího prostředí, určená konkrétnímu a do problematiky zasvěcenému publiku.

Děj je love-story mezi knihomilným Angličanem a poněkud protřelou Češkou, zdokonalující se v anglické konverzaci. Když se oba sblíží, zjistí, Že mají k sobě dál než předtím, že porozumění jazykové nemusí vůbec znamenat porozumění lidské. A to už je přece téma!

Ústřední pár milenců doplňuje postava starší bytné, o níž se všichni domnívají, že nerozumí anglicky (divadelně šikovný trik), ale která nakonec odhalí tušenou tajemnou minulost a hrdinovi nabídne překvapivou životní alternativu.

Sympatická ležérnost, s níž je utkán či jen jakoby nahozen dialog, se promítá i do hereckého projevu Christophera Cowleyeho a Markéty Atanasové v hlavních rolích. Bohatou profesionální zkušenost nezapře Hana Frejková v dramaticky propracované postavě bytné. Diváci přijímají hru vstřícně, nepředpojatě.

Dobrá znalost angličtiny (dialog je z osmdesáti procent anglický) je žádoucí, k pochopení smyslu hry však není nutná.

     František Knopp

Just another blasted love song

1996 Jídelna

Z inscenace Jídelna

V roce 1996 jedna z hlavních rolích v divadelní hře Jídelna A. R. Gurneyho v režii Mary Angiolillové.

Dobrý večerník napsal:
Hra je náročná hlavně po herecké stránce. Každý z pěti aktérů se v jednotlivých anekdotických skečích objevuje v deseti naprosto odlišných postavách – od dětí až po starce. Vedle zástupců mladé generace uvidíme i ostřílené herce Miloše Vávru a Hanu Frejkovou.

1988 Ó, velký Buddho, pomoz jim!

Z kritiky, Scéna, 1988:
... Jeden z takovýchto výhonků pražské divadelní periférie vyrašil v poslední době v Kulturním středisku Delta ... plod, který nemohu charakterizovat jinak, než jako mnohonásobný a mnohostranný ČIN ... Mnohostrannost pak vidím v tom, že jeho dosah zdaleka není jen umělecký: svým způsobem zrodu, svou existencí, svým působením, svým uměleckým sdělením má i nemalý význam prakticko-produkční, ekonomický, divácko-umělecko sociologický a v konečném vyznění samozřejmé především politicko-morální.
Z inscenace ... při otcovských projevech Kleplova “bratra Má„ při jeho dobrotivém úsměvu, který dokáže mžikem nebezpečně zvážnět, plně procítíme zvláštnost tohoto koncentráku ... Vedle vnitřně zcela jednotného bratra La, který v podáni J. Sypala je skvělým portrétem racionálně fanatického “velkého teoretika a praktika„ je tu i pragmatický “bratr Ta„ D. Matáska, na jehož pokerové tváři nevyčtou1 soudruzi nic, a proto snadno podlehnou intrice.
Postavy vězňů jsou herecky nepříliš vděčné. Nejsou zde totiž větší souvislé plochy, všichni jsou téměř neustále v akci, ale vlastní výstupy jsou kraoučké. Pozoruhodná je především kreace H. Frejkové, jejíž rozporná postava je kombinací dvou figur původního textu – matky s nemluvnětem a zvířecky primitivní Bečky. Herečka bravurně zvládá obě polohy, do písní dokáže vnést neodolatelnou komiku, tolik potřebnou pro odlehčení představení, v Bečce zas předvede studii nelidského typu plně vyhovujícího nelidskému systému.
... na agenturní půdě se v Praze setkáváme s dalším nejenom umělecky, ale i obecně občansky významným divadelním činem. Československou premiéru Kazancevovy hry Ó, VELKÝ BUDDHO, POMOZ JIM! režíroval Ján Uhrin.

     Petr pavlovský

Ó, velký Budho, pomoz jim
TOPlist design © Jan & Tomáš Řezáčovi